Crazy Life [Magcon]

10. Kapitola

Lizz POV

Probudil mě zvuk mého mobilu. Pomalu jsem otevřela víčka a zjistila, že neležím ve svojí posteli, ale na gauči mezi kluky. Když jsem se snažila posadit, omylem jsem někoho strčila a dotyčný spadl na zem. 

"Au," zanaříkal Hayes, který se díky mě válel na zemi. 

"Ježiši! Promiň! Já nechtěla," začala jsem se mu okamžitě omlouvat. Samozřejmě potichu, abych nevzbudila ostatní.

"Hmm," zabručel. Omluvně jsem se na něho podívala a zvedla se. Hayes si lehl na moje místo. Vzala jsem si mobil, abych konečně zjistila, kdo mi napsal.

Aiden.

Poskočilo mi srdce. Třeba se na mě už nezlobí, kvůli té večeři. Otevřela jsem zprávu a já myslela, že horší to být už nemůže.

Doufám, že sis užila #MovieNight! Protože já si to bez tebe fakt užil!

- Aiden

Omámeně jsem položila mobil na stůl. Prohrábla jsem si vlasy a pořádně se nadechla. Musím to napravit.

Vyběhla jsem rychle do svého pokoje, kde jsem se převlékla. Popadla jsem klíče a běžela do předsíně, kde jsem se snažila co nejrychleji obout.

"Lizz, co se děje? Kam pospícháš?" zeptal se mě zmatený Hayes. Jen jsem se na něj v té rychlosti podívala a bez jediného slova opustila dům.

Běžela jsem, abych byla co nejdříve u Aidena. Ani nevím proč. 

Za pár minut jsem už stála před vchodovými dveřmi jeho domu. Zazvonila jsem a vyčkávala, až někdo otevře.

Asi po minutě mi otevřel rozespalý Aiden, který byl překvapený, že mě vidí.

"Lizz," zamumlal.

"Ahoj," pozdravila jsem ho nervózně.

"Co tady děláš? Je osm hodin ráno," zeptal se mě. Vykulila jsem oči a podívala se do svého mobilu, abych si ověřila, že jsem tu tak brzo. No, fakt bylo osm hodin ráno.

"J-já potřebuju s tebou mluvit," řekla jsem zmatená.

"V osm ráno?" zeptal se protřel si oči. Musel být překvapený, že zrovna já, která vstává co nejpozději to jde, teď stojím před jeho domem a potřebuju si s ním promluvit.

"Já... Dostala jsem tvojí zprávu a prostě jsem s tebou potřebovala hned mluvit, že jsem se ani nepodívala kolik je hodin..." přiznala jsem se a cítila se trapně.

"Oh, a o čem si chceš promluvit?" 

"Mohla bych dál?" zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem to řešit na ulici. Přikývl a pustil mě dovnitř.

"Díky," poděkovala jsem.

"Chci se ti omluvit za ten včerejšek," začala jsem. "Moc mě to mrzí," zašeptala jsem. 

"Hmm," zamumlal.

"Jsem prostě idiot, že jsem zapomněla na to focení," 

"Tady nejde o to, že si zapomněla," zasmál se falešně.

"Jde o to, že jsi ZASE byla radši s kluky, než se mnou," dodal se zvýšeným hlasem. Nikdy se mnou takhle nemluvil.

"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se ho opatrně.

"Nemohla jsi na večeři, protože jsi musela na focení? Hlavně že jsi s nimi stihla zkouknout dva filmy!" zakřičel na mě až jsem sebou trhla.

"Přijeli jsme v osm hodin večer! Co jiného jsem mohla dělat!?" zvýšila jsem taky hlas. Co si to dovoloval? To se jako nemůžu koukat na filmy?

"Mohla jsi se mnou jít na večeři!!" zařval a já se ho začala bát.

"Došli ti slova?" uchechtl se. 

"Nenapadlo mě to!" bránila jsem se. Nemůžu za to, že mě to nenapadlo. Navíc jsem večeřela v restauraci.

"Víš co? Mám toho dost." zakroutil hlavou Aiden a povzdechl si.

"Čeho máš dost?" zajímala jsem se.

"Nás..." zamumlal a podíval se mi do očí. Ne, to by neudělal... vždyť jsem se jenom pohádali.

"Jen jsem se pohádali, Aidene. N-nemusíme se kvůli tomu rozcházet..." řekla jsem lehce vystrašeně. Vždyť já ho miluju!

"Lizz, není to tvoje chyba," zašeptal a mě v tu chvíli začali stékat slzy po tvářích.

"A čí teda?" vyjekla jsem frustrovaně.

"Nikoho, prostě by nám neklapalo," vysvětlil mi klidně. Ale já to stále nechápala. Vždyť jsme byli šťastní, sice jsme se pohádali, ale každý se někdy pohádá, ne? A on najednou začne, že by nám to neklapalo?

"Promiň, ale furt nechápu, proč se se mnou chceš rozejít?" zeptala jsem se a utřela si slzy do rukávu.

"Protože trávíš moc času s kluky z Magconu,"