DREAMING OF YOU

7. KAPITOLA

Nehybně jsem seděla na sedadle spolujezdce. Obě jsme neměly tušení, jak začít. Vtipné, že? Nebo spíš smutné. Matka s dcerou se nevídají a ani tak si nemají co říct. V těchto chvílích mi vždy dochází, jak můj život je vlastně celý naruby. Nikdy mě nenapadlo, že psychická porucha dokáže tak moc zkazit život. Já vlastně nežiji, jen přežívám.

  „Zajdeme si na oběd, co ty na to?"  Mamka nešetřila přeafektovaným tónem, který prolomil to trapné ticho.

  „Nemám hlad." Odsekla jsem. Chápejte mě, že si s ní nemám co říct a i kdybych měla, tak to nedokáži.

„Hele, nejsi malá, tak to prostě řeknu, jak to je, ano?" Vydechla obrovské množství oxidu uhličitého, „Táta měl autonehodu, takže budeš nějaký čas u mě. Prosím tě, hlavně nešil, není to vážné."

  „To je vtip?" Samozřejmě, že jsem začala šílet, „Můžu za ním jet?" Zeptala jsem se.

  „Uhm, ne," zahleděla se před sebe a pak se zprudka otočila, „běž si sbalit věci."

„Nejdu."  

  „Prosím? Ilyano, běž si sbalit" Rozhodla.

  „Nemůžu být doma sama, když už nejsem malá?" Navrhla jsem a byla připravená na odpověď.

  „Jistě, že ne. No tak, Sarah se na tebe těší." Usmála se a spustila stěrače, protože se náhle rozpršelo.

  „Myslím, že místo mě byste měli řešit tátu." Řekla jsem na půl pusy a utekla domů.

Sedím na své posteli a rozhoduji se, jestli se zachovat rozumně a jít s mamkou. Nedokážu ale myslet. Všechno je to narychlo. Rozhlédla jsem se po pokoji a čapla do rukou mobil. Vytočila jsem táty číslo, ale nikdo to nezvedal. Rozbrečela jsem se. Co když je to s ním vážné a máma mi jen lže? Třeba se mu chce nějak pomstít, že ji tehdy opustil...

Pane bože, posloucháš se, Ily? Mluvíš strašné nesmysly!  

Vytáhla jsem kufr ze skříně a začala do něj házet oblečení. Nic jiného mi totiž nezbývalo...

Pozn. autora: Pardon, trochu delší pauzička:D Ještě nevím, jestli tento příběh dokončím, jelikož je to už nějaká doba, co jsem ho začala psát a teď mám již jiné nápady a tak.