Je noc... před necelou půl hodinkou jsi vylezla z vany naplněnou hřejivou koupelí s olivovou vůní. Cítila ses uvolněná, voda z tebe vytáhla stres reality. Očima jsi těkala mezi zapnutou televizí a oknem s výhledem na Manhattanské rozsvícené budovy. Toto město snad nikdy nespí... proběhlo ti hlavou.
Byl podzimní čas, zima už však bojovala o své žezlo moci nad světem... Barevný seriál upoutal veškerou tvou pozornost, v ruce jsi svírala bílý hrneček s potiskem žirafy na zakázku od své kolegyně z práce. Obsah; kakao, do kterého sis přidala svoji oblíbenou vanilkovou polevu, jsi měla skoro vypitý.
O lahodných sušenkách vlastní výroby, které se ještě nedávno ležérně povalovaly na talířku, nezbyl ani drobeček, všechny spokojeně plavaly v tvém plném žaludku, spolu se zbytky od oběda.
Najednou se televize sama od sebe vypnula, zahleděla ses na svůj odraz v černé obrazovce a neubránila ses cinkavému smíchu; byl ti vidět jen obličej, seděla jsi na gauči kvalitně zabalená v peřině se vzorem sov, byl to tak komický výjev.
O setinku času později se ale vypnula i lampa vedle gauče u stěny s rámečky, v nichž jsi měla fotografie z dětství nebo zvířat z městské zoologické zahrady.
Úsměv ti z tváře zmizel. Pomalounku jsi odložila prázdný hrneček na stolek před červeným gaučem a pokusila ses své tělo vyhrabat z přikrývky. Kvalita zabalení však byla značně znát a ty jsi po pár minutách konečně vylezla a stoupla sis na své roztomilé nožky, papučky ve tvaru plyšových jednorožců jsi měla kopnuté někde pod gaučem a mrazákem, takže jsi byla bosa.
Pravděpodobně špatně utěsněným oknem zafoukal mráz. Rozhlížela ses do tmy.
Byla ti zima, promnula sis holé paže, byla jsi jen v zeleném tričku s potiskem médi, které jsi milovala a roztomile těsných kalhotkách, outfit přímo vybraný po hřejivé koupeli.
Po hmatu jsi došla do kuchyně a ze šuplíku vyndala baterku, děkovala jsi přitom samotnému Jednorožci, že ses cestou nestala rozpláclou plackou - (hm, to ti hned připomnělo palačinky... pevně ses rozhodla, že si je zítra, během svého vytouženého volna uděláš!) - vlivem zakopnutí.
Už jsi ani necítila strach, spíš vztek... „A jak se teď jako dozvím jestli Hope přišla na tu oslavu včas?!"
Vydala ses tedy, jako neohrožená soví hrdinka do chodby k jističům. Svítila sis na ně baterkou, jako v ruském výslechu, ale s nechápavostí ve tváři ti došlo, že jim nic není.
Svá očka jsi vzhlédla ke stropu a nad hlavou ti bleskla pomyslná žárovička, značící nápad.
Šla jsi k hlavním jističům na střeše jedné z řad Manhattanských budov, ve které jsi bydlela. V duchu ses proklínala za své skromné oblečení. Zima ti působila na tělo a tvořila husí kůži na všech místech.
„Já prostě zjistím, jestli dorazila na tu oslavu kamarádky!" Rozhodla ses pevně.
Před sebe sis svítila baterkou, cupitala jsi bosa.
Došla jsi až na místo, foukal mírně chladný vítr... podívala ses na změť kabelů a ani z bla jim nerozuměla.
„MÁ DUHO..." Ozvalo se z čista jasna odnikud a zároveň odevšad. Baterka ti spadla v úleku z ruky, odkutálela se až na samotný okraj budovní střechy, rychle jsi začala popadat dech...
„UŽ JE TO TAK DLOUHO." Promluvil opět hlas.
Srdce ti bušilo jako o závod. Tvé uši však vysílaly nechápavé signály do mozku. Ten hlas... znám ten hlas...! Mračila ses a pokoušela ses vybavit si... cokoliv.
