Vařila jsi sýrovou omáčku, na sobě ony pletené šaty a přes ně uvázanou zástěru se vzorem barevnějším než duha samotná. Míchalas houstnoucí jídlo na pánvi. Občas ses nahnula, aby ses mohla podívat na Modráska v obýváku.
Zatím co jsi vařila oběd, modrý přítel na tvé milé požádání měnil obrázky zvířat z místní zoologické zahrady v rámečcích na zdi vedle lampy za vaše fotky z dětství.
A i když jsi mu neviděla do obličeje, cítila jsi, že se usmívá. Cítila jsi z něj štěstí, cítila jsi, že je spokojený. Už měl zase důvod mít svůj život rád... dokonce ho milovat, protože, jak ti sám řekl, to ty – jsi pro něj celý jeho život.
Opět ses nahnula, dívala ses na něj tak často, že ses divila, že jsi tu omáčku ještě nespálila. Najednou tě něco napadlo, sama pro sebe ses jedním koutkem úst pousmála a začala potichu broukat melodii jedné starodávné písně, kterou tě naučil před mnoha lety. Byla to snad ta úplně první píseň, co tě naučil.
Jakmile melodie doputovala k jeho uším, strnul v pohybu a zaposlouchal se. Napínal uši. V rukou držel rozložený rámeček, u každého si dával velký pozor, aby svou silou nechtěně nekřupl sklo.
Plamen pod hotovou omáčkou jsi stáhla a pánvičku odložila na vzdálenější hořák, hned vedle již hotových a slitých těstovin.
„NEPŘESTÁVEJ..." Oslovil tě hlas z obýváku. A tak jsi opět začala broukat onu melodii.
Modrásek vyměnil poslední fotku, na které zrovna lezete po stromě a hledáte Pumčlíky.
„PAMATUJEŠ SI NA PUMČLÍKY?" Otázal se tě vesele.
Zasmála ses. „Jak bych mohla zapomenout... kradli mi pastelky!"
Pumčlíky jsi vymyslela, když se ti v domku na stromě ztratila tvá oblíbená pastelka. Představovali jste si je jako malé skřítky s hnědočervenými rozcuchanými vlásky, tmavě žlutým chlupatým kožichem a bosýma nohama.
Po letech, když jsi navštívila onen domek, jsi zjistila, že všechny ztracené pastelky zapadly do jednoho otvoru u vchodu vlivem ne zcela úplně rovné podlahy z již dost starých dřevěných prken.
Modrásek sjel hrdým pohledem celou zeď s rámečky a rozešel se k tobě do kuchyně. Zrak mu cestou sjel na tvůj psací stůl, kam před tím položil obrázky a drobné poklady.
Pár kamínků, růžovou gumičku do vlasů, korálkový náhrdelník ze sady pro malé parádnice, kterou jsi dostala k šestým narozeninám, klíčenka a pár zrezlých víček od pití a jeden od Modráska vyrobený náhrdelník – amulet chránící svého nositele proti Pumčlíkům.
Bylo mnoho věcí, které ti vyrobil, bohužel na skoro vše použil kouzla, a tak se v den kdy od tebe odcházel, rozpadli k nepoznání.
Podívala ses mezi futra na právě přicházejícího Modráska. Stoupl si za tebe a tobě se v žilách opět mocněji rozpumpovala krev.
Pomalinku, přeopatrně vzal všechny prameny tvých vlasů a začal ti je vázat do culíku. Jeho doteky byly tak příjemné. Bože, musím ho někdy požádat, aby mi rozčesal vlasy... Slastně jsi vydechla, i když ses snažila být nenápadná, husí kůže tě však prozrazovala. „NEMUŠÍŠ SE OMEZOVAT, CÍTÍM TO Z TEBE..." Jen ses na něj pokusila letmo podívat, opět jsi slastně vydechla. „Miluju tvé doteky..." Zašeptala jsi. Šťastně se usmál.
Potom ti na odhalený krk připnul onen medailon na šňůrce. „Jé!" Podívala ses na něj, zatím sis stačila prohlédnout jen fotografie a obrázky, pokládky z krabičky ještě ne.
Otočila ses k němu čelem a ruce mu obmotala kolem krku. „Mé pastelky už budou zase v bezpečí..."
Oba jste se rozesmáli a věnovali si několik zamilovaných polibků. Vlivem náklonu jeho mohutného těla ses záklonem přizpůsobila. „Posadíme se do obýváku s tím obědem? Budeme si tak blíž..." Pohladila jsi Modráska po tváři.
Souhlasně pokýval hlavou, ale nechtěl se vzdát tvých rtů.
„Počkejte na mě v obýváku můj modrý princi." Zašvitořila jsi, odlepila ses od jeho hrudi a jala se nandat na talíře.
Modrásek odcházel do obýváku s kamennou tváří. Nikdy ti neřekl, že je dědicem trůnu... trůnu mrazivého a chladného po všech stránkách, vystavěného z kostí předešlých králů...
Zavrtěl hlavou a na dobro si zakázal myšlenky přesahující tento byt.
Vzala jsi do ruky dva hluboké talíře s porcí těstovin, na jeho hromádku těstovin s omáčkou jsi ještě z pažitky udělala srdíčko.
Rozešla ses do obýváku.
Podívala ses na sedícího Modráska, záda rovné jak pravítko, pohled zabodnutý ve tvé tváři.
Položila jsi před něj jeho talíř a vedle něj svůj.
„DĚKUJI." Poděkoval a s úsměvem se zadíval na srdíčko z pažitky.
Však jen co jsi vedle jeho talíře položila příbor, mu z tváře úsměv zmizel.
Zamyšleně se zamračil na vidličku, příborům nikdy moc nerozuměl, jídlo se od počátku věků jedlo rukama...
Podívala ses na vidličku a pak na něj.
Zlehka ses usmála a vzala stříbrnou neznámou do pravé ruky, nohy sis přehoupla přes jeho pravé stehno a napíchla pár těstovin z jeho talíře.
Díval se na tebe.
„Otevři pusu." Řekla jsi tiše.
Chvíli ti váhavě hleděl do očí, ale poslechl.
Žvýkal pomalu, hleděl ti přitom vážně do očí, vychutnával si novou chuť, a přitom mapoval barvu tvých duhovek.
Stejnou vidličkou sis napíchla pár těstovin ze svého talíře a také si dala sousto do úst.
Pozoroval tvá ústa, opět jsi nabrala z jeho talíře a nakrmila ho.
Takto jsi to střídala, dokud nebyly oba talíře prázdné, celou dobu jste se navzájem propalovaly pohledy, které mluvily samy za sebe, sledovali jste ústa toho druhého, dívali jste si do očí.
„MOHL BYCH DOSTAT JEŠTĚ?" Usmál se na tebe stydlivě.
„Samozřejmě!" Najednou ti to došlo... tak velkému bájnému obrovy přece nemohla stačit klasická mužská porce...
„Máš hlad už od snídaně, že jo?" Jen se na tebe usmál a pokýval hlavou.
„NECHTĚL JSEM KAZIT TAK KOUZELNOU ATMOSFÉRU."
