Modrásek se posadil na kraj postele a ty sis otevřela skříň s oblečením. „CO JE TO?" Řekl, jeho zrak upoutal objekt ve skříni, rychlostí blesku vystřelil k tobě a vyndal barevné pletené šaty. Roztáhl je a zkoumavým zrakem si je prohlížel. „JÁ JE ZNÁM... TY TI UPLETLA BABIČKA."
„Ano, byla jsem dítě a už mi pletla oblečení pro dospělé. Vždy mi ho předávala se slovy, že do něj dorostu." Lehce ses usmála.
„JAK SE MÁ? NAVŠTĚVUJEŠ JÍ?" Optal se s úsměvem zvědavě a pohlédl ti do očí.
„Em, ne. Totiž... ehm, už pět let se pohřešuje... Dva měsíce jsem prohledávala okolní lesy a hledala ji, sousedé si mysleli, že jí napadlo ňáké zvíře nebo tak, ale nevím. Tě-tělo se nenašlo, tak je tu stále možnost, že objevila portál do jiného světa a teď si tam spokojeně plete pro všechno, co kolem sebe uvidí." Pokusila ses o úsměv a na nahé tělo sis oblékla již zmíněné pletené šaty.
„LÁSKO." Řekl smutně Modrásek. Odvracela jsi od něj pohled, ale slzy ti už nešly udržet. Schoulila ses do jeho objetí a vzlykla. „Byla by šťastná, kdyby věděla, že jsme opět spolu..."
„TO ANO," Souhlasil. „PAMATUJI SI NA DEN, KDY JSEM TĚ MUSEL OPUSTIT... CÍTIL JSEM SE TAK PRÁZDNĚ, BYLO BRZY RÁNO, STRHÁVAL JSEM NAKRESLENÉ OBRÁZKY A FOTKY Z DOMKU NA STROMĚ... PAMATUJI SI, JAK JSEM PRACNĚ ODLEPOVAL ZBYTKY IZOLEP, KTERÉ PO NICH ZŮSTALY... POTOM JSEM ŠEL ZA TEBOU, JEŠTĚ JSI SPALA A JÁ TI PŘILOŽIL RUKU NA ČELO A PROVEDL V TÉ DOBĚ MÉ NEJSLOŽITĚJŠÍ KOUZLO... KDYŽ JSEM ODCHÁZEL TAK MI TVÁ BABIČKA DALA KOUSEK KOLÁČE, BRČEL JSEM. ŘEKLA MI, ABYCH NEBYL SMUTNÝ, ŽE SI JE JISTÁ, ŽE BUDEME ZASE SPOLU. ŘEKLA MI, ŽE TAM MÁM DVEŘE VŽDY OTEVŘENÉ..." Opět jsi zavzlykala, ale tvé rty se stočily do úsměvu. „Byla to ta nejmoudřejší a nejúžasnější žena na světě."
Souhlasil.
Tvůj pláč ustával, otřela sis uslzené oči a zhluboka se nadechla. Šla jsi do obýváku, kde jsi ze stolu vzala ručník potřísněný trochou krve z rány na holeni, potom jsi šla do koupelny a společně s oblečením doposud položeným na umyvadle jsi jej hodila do bubnu pračky. Pak jsi šla do kuchyně, kde jsi nádobí od palačinek uklidila do myčky, vzala jsi i talíř s hrníčkem se žirafou z obýváku a již zcela plnou myčku zapnula. Uklidila jsi náplasti.
Modrásek stál opřen o futra ložnice a pozoroval tě.
Opřela ses o futra z kuchyně a stejnou měrou ses na něj zahleděla.
„Život jde dál." Usmála ses. „A ani jeden z nás už není sám." Úsměv ti oplatil.
