Tělo bez duše|MAVY|

1.

,,Prosím... odejdi!" pevně držím v ruce nůž a mířím s ním na osobu zahalenou v kapuce. ,,Odejdi!" ustoupím a narazím na zeď zamnou. Jenže on neodchází. Místo toho se usměje a já nůž upustím z ruky. Bleskurychle se ocitne hned předemnou a jeho smaragdové oči se střetnou s těma mýma.

,,Ne!"  vykřiknu a prudce se posadím. Vydešeně se rozhlédnu po tmavém pokoji, jehož jediným světlem je měsíc venku na noční obloze. Už zase. Zase ten sen. Poslední dobou se mi zdá ten sen dost často. Nechápu to. Něco není v pořádku.

Čelo se mi leskne trochu potem a proto peřinu přehodím na druhou stranu postele a zvednu se.

Seberu mobil a zapnu ho. Nepříjemně zavřu oči, když mě do očí udeří ostré světlo mého mobilu. 1:13

Povzdechnu si a mobil položím zpátky na stoleček.

Pomalu sejdu schody, které vedou dolů do kuchyně. Z kuchyně se ozve rána a já sebou škubnu tak, že málem spadnu. Vystrašeně jdu schod po schodu dolů.

Ke vchodu do kuchyně jsem čím dál tím blíž. Jakmile se ocitám před kuchyní, nejdříve nakouknu dovnitř a poté rozsvítím světlo.

Nikdo tu není...

Ale co tedy byla ta rána?

Odpověď je mi hned jasná, když si všimnu rozbitého talíře na zemi. Ale jak se sakra rozbil? Žádný talíř jsem nenechával na stole. Talíře zásadně uklízím do skříňky. Tak jak?

Uslyším prudké bouchnutí dveří a otočím se. Teď už mi je jasné. Už je mi jasné, že očividně nejsem v domě sám.