Tělo bez duše|MAVY|

4.

Pomalu se probouzím, kvůli vyzvánění mého mobilu. Posadím se a chytnu se za hlavu na,které mám studený obklad. Cože? Hrozně mě bolí hlava. Vezmu mobil do ruky a zvednu to.

,,Karle?! Stalo se něco? Proč jsi nepřišel?" musím si dát mobil dál od ucha. ,,Promiň Katko, já jsem nejspíš usnul" zalžu. Musím se opět chytit za hlavu. ,,Já už budu muset jo? Tak-Tak ahoj" nečekám na odpověď a típnu to.

Co se sakra včera stalo? Vůbec si nevzpomínám a-
Sakra...

Já jsem přeci spadl ze schodů. Proto ta bolest hlavy. Vzpomínám si na ty hrozné děsivé zvuky.

Daleko děsivější je to, jak jsem se dostal do postele a kdo mi dal ten obklad na hlavu..

...

Včera jsem celý den jenom spal. I přes tu bolest hlavy jsem byl rád, že jsem se konečně prospal. Žádné zvuky ani nic podobného se už neozývaly. Tedy skoro.. párkrát jsem ze zdola zaslechl kroky. Akorát jsem měl takový zvláštní pocit. Měl jsem pocit, že tam semnou stále byl. Měl jsem pocit, že mě dokonce sleduje, když spím. Což je opravdu nepříjemná představa. Představa, že mě někdo cizí sleduje, když spím.

Dost jsem přemýšlel. Chtěl bych to moc říct Katce. Jenže ta by to řekla policii a to já asi úplně nechci. Chtěl jsem, ale aspoň mám pocit, že nejsem tak úplně sám. Já vím.. asi to zní opravdu dost divně, ale je to tak.

Ale kdybych měl říct, jaké pocity a všelijaké emoce se ve mě ocitují tak to je jednoznačně strach. Ale taky i smutek. Hlavně ten strach.

Je úterý ráno a jdu směrem ke škole. Dneska jdu pěšky, jelikož jsem si chtěl provětrat hlavu. Potřebuji si nějak urovnat všechny myšlenky.

Se sluchátkama v uších a s rukama v kapsách jdu po kraji silnice. Sice tudy chodím nerad, ale autobusem se mi jet nechtělo.

Ve škole to mám dost těžké. Teď nemyslím zrovna učení. Ve známkách žádný problém nemám. To spíš s ostatními lidmi ve škole.

Jsem docela terčem pomluv a šikany. A to pouze kvůli mé orientaci. Vždycky jsem si myslel, že jsou lidé chápající. Myslel jsem si, že ví jak je to pro mě samotného těžké. Ještě když nemám žádnou podporu, kromě mé jediné kamarádky Katky.

Rodiče mě dost podporovali. Neměli s tím žádný problém. Říkali, že mi přejí jen to nejlepší. A já o ně přišel.

A to jenom kvůli nějakému debilovi co jel v protisměru. Nikdo o něm neví. Policie ho nechytila. A já bych dal cokoli za to, aby shořel v pekle.

Ten den jsem byl totálně v hajzlu. Ještě ten den zjistil o mé orientaci  Erik. Od té doby mě s tou jeho partičkou šikanují. A to vše jenom kvůli tomu, že jsem gay.

Někteří lidé jsou vážně svině..

,,Ale ale.. koho pak to tu máme?" my o vlku..

,,Co chceš Eriku?" vyndám si z uší sluchátka. ,,Jdeš mě zase zmlátit?" protočím očima a pokračuji v cestě.

,,Ne tak rychle!" chytne mě za ruku a otočí mě čelem k sobě. ,,To si vážně myslíš, že tě jen tak nechám odejít? Lidi jako ty by měli chcípnout!!!" pustí mě a kopne mě přímo do břicha. Neudržím rovnováhu a spadnu.

Klekne si ke mně a usměje se. Chytne mě za krk a já bolestí syknu. On mě rychle zvedne a hlavou kývne k jeho partičce. Ne prosím..

Začínám sebou škubat, ale jeho stisk je tak silný, že nemám jedinou šanci na útěk. ,,Kluci.. vemte si ho" řekne směrem k ostatním a odstrčí mě. Jeden z nich mě chytne a rovnou mi dá pěstí.

Opět spadnu na zem. Začnou do mě jeden po druhém kopat. Snažím se bránit, ale dva si ke mně kleknou a chytnou mě tak, abych se nemohl nijak hýbat.

Erik se tomu pouze směje a vše pozoruje. Všechna sranda přejde až když jeden z nich vytáhne nůž. ,,Ne,ne,ne" vydám ze sebe a snažím se dostat pryč. Erik mu nůž vezme a klekne si. Prohrábne mi vlasy a nůž mi dá těsně před oblečej.

Přejede mi nožem po kůži, jenže pak přestane, jakmile uslyšíme rychle přijíždějící černé auto, které zastaví a z něj vyjde on. Celý zahalený v černém.

Během vteřiny je u Erika a drží ho pod krkem. Pomalu zacouvám dozadu a se zatajeným dechem vše pozoruji. Mlčí. Otočím se a uvidím, jak mezitím Erikova parta bere nohy na ramena.

Postava celá v černém si přitáhne Erika blíž a zašeptá mu něco do ucha. Nevím, co mu řekl. Ničemu jsem nerozuměl. Erik pouze přikývne a poté rychle uteče směrem, kam běžela i jeho parta. Jakto, že oni ho viděli?

Rozklepaně se postavím na nohy, seberu si všechny věci ze země a ještě se na něj podívám. Nevidím jeho oči. Nevidím jeho tvář. Nic. Radši rychle zdrhám pryč. Byl to on! Při běhu se ještě otočím, ale už tam není. Ani jeho auto.