Tělo bez duše|MAVY|

3.

Tak fajn Karle. Uklidni se. Třeba je to celé jenom nějaký hloupý vtip a za chvíli tohle všechno skončí. Uvidíš.

Ale pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, že ho Katka neviděla. To ho vážně vidím jenom já?

Pořád mám před očima, jak se opírá o ten strom a pozoruje mě. Vždy když si na to vzpomenu mám husí kůži a dosti špatný pocit.

Co když, to je právě on? Co když to je on, kdo se mi vždy vloupá do domu?
Ale proč? Nic jsem nikdy nikomu neudělal? Tak proč zrovna já?

...

A je to tu. Je tu to, čeho se bojím poslední dobou pořád. Večer. Každou minutou se rozhlížím kolem sebe a kontroluji, zda tu nikdo není.

Potřebuji si konečně odpočinout.
Rozhodnu se tedy, dát si pořádnou vanu. Vezmu si ze skříňky ručník a odcházím do koupelny.

...

,,Ach.." vydechnu, když se potopím pod teplou vodu. ,,Tohle jsem potřeboval" opřu si hlavu a zavřu slastí oči. Cítím jak se pomalu uvolňuji.

Trochu se leknu, když uslyším potiché bouchnutí u malého okna v koupelně. Pokroutím hlavou a snažím se nic nevnímat. Třeba to byl jenom vítr.

Jenže pak se ta rána ozve znova. Je hlasitější. ,,Je tu někdo?" řeknu do ticha. Samozřejmě se nic neozívá.

Mám pocit, že mě někdo sleduje. Natáhnu se pro brýle, abych lépe viděl a to co uvidím mě dost zaskočí.

Nahoře v pravém rohu je něco jako mini kamerka, kterou jsem tam já rozhodně nedával. Kurva..

S ručníkem obmotaným kolem pasu vezmu stoličku a dám ji pod kamerku. Vlezu si na ni a kamerku zkouším nějakým způsobem sundat. Moc se mi to nedaří. Kamerka se ani nehne.

Praštím naštvaně do zdi a slezu ze stoličky. Takhle už to dál nejde..

Rychle na sebe obléknu boxerky a volné modré tričko. Rozběhnu se z koupelny rovnou do pokoje. Musím zavolat Katce. Chci z tohodle domu okamžitě pryč.

Seberu mobil a najdu v kontaktech, kde stejně skoro nikoho nemám moji jedinou kamarádku Katku. Přiložím si mobil k uchu doufajíc, že mi to vezme.

,,Karle?" zvedne to a mě spadne obrovský kámen ze srdce. Už neslyším žádný smích. Pouze hlas mé kamarádky. ,,Proč mi sakra voláš v tuhle dobu?" vyčte mi. Ignoruji její poznámky a povzdechnu si. ,,Katko.. prosím poslouchej mě. Potřebuji nutně odejít z domu. Mohl bych prosím přijít k tobě?" koušu si nervózně nehty. ,,Cože? Teď?" ptá se nechápavě. ,,Ano, prosím! Pak ti všechno vysvětlím!" ,,No dobrá. Tak přijď" řekne a típne to.

Oddechnu si a obleču na sebe ještě rychle tepláky. Vyběhnu z pokoje, když v tom, mi přijde zpráva od Katky. Podívám se na mobil a nedávám pozor, když zrovna běžím po schodech.

Špatně došlápnu a nestihnu se ničeho chytit. Mobil upouštím z ruky a padám ze schodů až dolů.

Ucítím ostrou bolest,když se o poslední schod bouchnu do hlavy. Snažím se zvednout, ale zamotá se mi hlava a já spadnu k zemi.

Poslední co jsi pamatuji, je nadávka, kterou jsem rozhodně neřekl já a pak už jenom slyším rychlé dupání po schodech směrem ke mně. Pak už jen černo-černá tma.