Já nebo biatlon?

Další den

Probudím se docela brzy. Když kouknu na hodinky, je něco málo po šesté hodině. Verča ještě spí, a tak jsem se rozhodla, že se půjdu do koupelny trochu zkulturnit než mi tam Verča vleze.

Když se podívám do zrcadla, leknu se sama sebe. Kruhy pod očima, vlasy až ke stropu....Gábi v kolik si to šla včera vůbec spát? Ptám se sama sebe.

Tak se vysprchuju, umyju si hlavu, namaluju se a vydám se zpět do pokoje.

Verča je už vzhůru a jen se na mě tak dívá.

,,Co je?" Ptám se.

,,To ses takhle vymódila kvůli Johannesovi?" Zeptá se mě s úškleblem na tváři.

,,Nee, jen jsem prostě chtěla vypadat aspoň trochu normálně."

Verča už vstala z postele a cestou do koupelny jen tak zašeptá: ,,Joo jasný, to známe."

Oblíknu se rovnou do sportovního a čekám na Verču, abychom šly spolu na snídani. Stihnu si projít v mobilu všechny sociální sítě, než se Verča připraví.

,,Tak jdeme?" Zeptá se mě najednou.

,,Jasný."

Cestou do jídelny si povídáme o všem možném.

Když vstoupíme do jídelny, je už hodně plno. U stolu, kde sedí ostatní z našeho týmu není žádné volné místo. ,,Zatím si vezmeme jídlo." Nabídne Verča. Dám si müsli a sklenici džusu.

Pak se rozhlížíme se po jídelně, když v tu ránu na nás někdo zakřičí.

,,Holky! Držíme vám tady místa!"

Je to Johannes.

Nechce se mi tam moc sedat, abych se před ním neztrapnila, ale Verča už jde k jejich stolu a tak mi nezbývá nic jiného, než jít za ní.

U stolu jsou dvě volná místa. Ta místa jsou mezi Johannesem a Tarjeiem. Verča neváhá ani chvilku a sedne si vedle Tarjeie. Já si tedy sednu vedle Johannese. Johannes má na sobě krásný vlněný svetr a džíny. Sluší mu to.

,,Tak co holky, jak se těšíte na závod?"
Začne Tarjei.

,,Ale docela jo." Odvětíme s Verčou.

Jen abyste rozuměli dnes máme sprint a kluci dnes mají volno.

,,Ježiši, já si nevzala mlíko!" Vykřiknu najednou.

,,Tak si vezmi mojí snídani, já si tam pro mlíko dojdu." Na to Johannes.

Johannes popadne lžičku, nabere na ní müsli a lžička se přibližuje k mým rtům. Dá mi jí do pusy jako malému dítěti. Při tom se na mě tak hezky dívá.

Všichni u stolu se rozesmějí.

Začnu se červenat a Johannes také. Ale naštěstí si toho nikdo kromě nás nevšimne.

Johannes si jde pro mléko a já se zatím pustím do jeho snídaně.

Když mám zrovna müsli v puse, přiřítí se k našemu stolu Ondra Moravec.

,,Holky, tihle norští kluci to není jen tak dávejte si na ně bacha!" Začne nás popichovat.

,,Nech si ty blbý poznámky Ondro a řekni nám, proč si k nám vůbec přišel." Vrátí ho na zem Verča.

,,Noo po snídani se máte vy holky sejít na pokoji u šéftrenéra a bude porada. A ne že přijdete pozdě!"

Všichni se rozesmějeme.

,,Budeme se snažit Ondro, ale nic neslibujeme! Vždyť nás znáš." Odpovím mu.

Mezitím přichází Johannes s mými müsli a mlékem. Ty jeho modré oči se na mě dívají a jeho krásný úsměv mi zlepšuje den.

,,A obzvlášť tenhle Bø je pěkný svůdník, že Gábi?" Podotkne nakonec Ondra, který si očividně všiml mého zamilovaného pohledu.

Opět se všichni rozesmějí. Cítím se trapně.

Johannes tuto poznámku naštěstí neslyšel.

,,Koukám, že jste si za mě našli náhradu že?" Začlení se hned do hovoru Johannes.

Nechci, aby si myslel, že se mi Ondra líbí a tak hned uklidňuju situaci. ,,Nee, Ondra nám jen přišel říct, že budeme mít poradu."

,,Ach taaak." Na to Johannes.

,,Tak jsem rád, že jsem si s vámi pokecal, už musím jít. Boušek s Bimbem na mě čekají před jídelnou. Ale vy holky byste si měly pospíšit! Máte tam být za 5 minut!" A pak Ondra odešel.

S Verčou jsme bleskově snědly snídani a už jsme se zvedaly, jakože už půjdeme. Ale v tom mě někdo chytl za ruku. Nebyla to Verča, ale Johannes. ,,Počkej Gábi, ty odejdeš bez rozloučení?" Přitáhl si mě k sobě a dal mi malou pusu na tvář. Kolem mě všichni otevřeli ústa do kořán. I já. Byla jsem tak blízko k těm jeho krásným modrým očím. Srdce mi bušilo jako o závod. Dívali jsme se jeden na druhého a nemohli jsme ze sebe spustit oči. Byla jsem omámená jeho šarmem.

V tu chvíli mě ale Verča vytrhla ze snění, když mě prudce zatáhla za ruku. ,,Gábi, už musíme jít! Přijdeme pozdě!"

Ještě jsem stihla Johannesovi zamávat.

A on za mnou křičel:,,Uvidíme se na staďáku! Budu ti fandit!"

Pak už jsme jen vyběhly z jídelny a běžely jsme do Rybářova pokoje.

Tahle část byla trochu kratší, ale ještě dnes vydám 3.část. Tak snad se vám bude líbit.😊