Já nebo biatlon?

A co dál?

Ráno nás probudil strašný hluk. Po chodbě jezdily kolečka od kufrů a všude se rozléhaly hlasy různých národností.

Za chvíli vlétla do pokoje Verča. ,,Tak vstávat ospalci! Na snídani a pak už nám letí letadlo!" Začala křičet na celý pokoj.

Promnula jsem si oči a následně je na Verču vytřeštila. Ihned jsem vzbudila Johannese a začali jsme se bez mluvení oblékat.

Johannes potom odběhl z mého pokoje do svého a začal si balit věci. Já jsem v pokoji zůstala, ale dělala jsem totéž.

Všechno bylo ve strašném spěchu. Na snídani jsem jen popadla rohlík s jablkem a šla si dobalit.

Poté jsme se odhlásili z hotelu a autem jsme se dostali na letiště.

Až tam jsem si uvědomila, že jsem se vlastně nerozloučila s Johannesem. Bože co jsem to udělala!

Do letadla jsem nastupovala se smutným výrazem na tváři. Když v tu chvíli mě už po několikáté někdo chytl za ruku. A jeho slova se mi dostávala pod kůži. ,,Gábinko moje, zapomněla si se se mnou rozloučit! To se dělá?"

Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku. A om mi připnul na krk náhrdelník. ,,Ten máš ode mě na památku, aby ses těšila na další svěťák strávený se mnou."

Prohlížela jsem si ho. Byla to půlka srdce a v něm jedno písmeno: J.

Jako Johannes.

Pak Johannes odhalil svůj krk, kde měl náhrdelník stejný, ale bylo tam jiné písmeno: G, jako Gábi.

Tak mě to dojalo, že jsem se si ho za bundu přitáhla k sobě a vášnivě jsem ho políbila.

,,Poslední výzva pro let do České republiky!" Ozvalo se nám najednou nad hlavami.

Bylo to z malého rozhlasu.

Pasažéři už očividně netrpělivě vyhlíželi tu malou roztržitou biatlonistku.

Vymanila jsem ze z polibku a zkousla si ret. Pak už jsem se jen sprintově rozběhla do letadla.

Celý let jsem myslela jen na Johannese. Hned jak jsme přistáli, měla jsem od něj textovku, jestli jsme dobře doletěli. ,,Jojo, nemusíš mít o mě strach." Odepsala jsem mu.

Poslal mi srdíčko a já mu také.

V Praze na letišti jsme se už s týmem rozloučili a dohodli jsme se na zítřejším ranním tréninku. Týden totiž budeme trénovat u nás v Jablonci a potom pojedeme na druhý svěťák do Kontiolahti
.

Před letištěm stálo mě dobře známe auto. Bylo to auto mého tatínka. Okamžitě jsem mu vlepila pusu a nasedla do auta.

Při cestě jsme probírali můj závod a taky mé zdraví. Ptal se, jestli už jsem v pohodě. ,,Jojo." Odpověděla jsem suše.

Po příjezdu domů se na mě hned vrhla moje maminka. Vtiskla mě do objetí a snažila se potlačit slzy.

Poté jsem si vlezla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Lehla jsem si do postele a přemýšlela. Nejvíc na Johannese. Jak se asi má? A co dělá? A myslí taky na mě?

Napadlo mě, že mu napíšu. Vzala jsem telefon, zapnula messenger a otevřela jsem hned první konverzaci s Johannesem.

,,Ahoj." Napsala jsem mu.

Zaklapla jsem mobil a čekala na ten známý zvuk. Koukala jsem se do stropu. Když v tu se ozvalo to známe: ,,Dink!"

Popadla jsem telefon a podívala jsem se na zprávu. ,,Ahoj zlatíčko!❤" Napsal.

Začala jsem se červenat. Pak jsme si psali ještě dlouho do noci.
______________________________________

Když jsem se ráno probudila, bylo něco málo po osmé hodině. Vyšla jsem ze svého pokoje a šla rovnou do kuchyně, kde na mě čekala ovesná kaše s ovocem od maminky. Slupla jsem ji jako malinu a pak jsem se už šla připravovat na trénink.

Začátek byl v devět hodin.

Čas utekl jako voda a za chvíli už jsem šla pěšky z domu do biatlonového arealu Břízky. Vstoupila jsem do buňky, kde už byli skoro všichni.

Dnes jsme měli trénink společný s klukama. Vyndala jsem si z fusaku lyže a hůlky, na záda si hodila flintu a už jsem si to razila na střelnici.

Trénink probíhal stejně jako vždy. Nejdřív byl nástřel a poté jsme jezdili okruhy. Jeden vedl až na běžecký stadion, který je nad tím biatlonovým, a z něj se sjíždělo dlouhým kopcem dolů.

Projíždí se také místem, kde Verču srazilo auto. Vždycky mi tam běží mráz po zádech.

Poté jsme stříleli na střelnici.

Celý trénink se mi střílelo špatně. Dala jsem snad jednou za nula. No ono ani s během to nebylo dobrý.

Po poslední pološce mě na cestě do buněk zastavil Bleky: ,,Až se převlíkneš, přijď za námi do kanceláře."

Neřekl mi nic jiného. Jen tohle. A nevypadal u toho nijak šťastně. Sbalila jsem si lyže, hůlky a zbraň a vyrazila směr kancelář trenérů.

Ještě předtím jsem se ale rozloučila se zbytkem týmu.

Přecházela jsem přes trať se zvláštním výrazem. Nevěděla jsem, co mám čekat. Snad mi nechtějí trenéři za něco vynadat.

Ta cesta sice nebyla dlouhá, ale snažila jsem se jít co nejpomaleji, abych se tomu vyhnula. To ale bohužel nešlo.

A už jsem byla u kanceláře. Zaťukala jsem a zevnitř se ozvalo jen jedno slovo: ,,Dále!" Ale nebylo to řečeno vesele.

Nadechla jsem se, vydechla a zabrala za kliku. Za stolem seděl Bleky, Ondra a Jirka Hamza.

,,Tak se posaď." Jirka poukázal na židli.

Sedla jsem si a netrpělivě čekala, co bude dál.

,,No tak, jak bych začal." Snažil se nějak odstartovat Ondra naší diskusi.

Já tam jen seděla, poslouchala a nestačila se divit.

Tak a tady to ukončím. Omlouvám se, že jsem teď nic nevydávala. Měla jsem hodně testů a neměla jsem čas. A také Gabča vydala knihu a tak jsem ji četla a nemohla se tak věnovat vlastnímu příběhu. Už určitě víte, že trpěla anorexií. Jen abyste věděli, i po přečtení její knihy jsem na ní nezměnila názor a pořád je můj celoživotní vzor. A tak to taky zůstane. Noo budu se snažit vydat další díl co nejdříve. Tak zase ahoj!❤❤