Já nebo biatlon?

(Ne) tak špatný den

Když jsem se vrátila na hotel, Evča už byla vzhůru. Pořád ale ještě ležela v posteli. Kolem sebe měla spoustu rozházených věcí a na stole jí pořád ležel rohlík, který jsem jí vzala ze snídaně.

Z mého výrazu jasně pochopila, že ze závodu nejsem nijak nadšená.

Ale ani ona nevypadala moc použitelně.

Svalila jsem se na postel, vzala do ruky telefon a zhlédla sociální sítě.

Přemýšlela jsem, jestli dnešní výsledek ovlivnila ta kapka alkoholu v krvi, co jsem včera měla.

Z mého bloumání mě vyrušilo zaklepání na dveře.

,,Můžu dál?'' ozvalo se anglicky.

Jen tak suše jsem souhlasila a přes práh dveří přešel Johy.

Upřela jsem pohled na zlatou medaili na jeho hrudi. Johannes s Tiril totiž zase ujeli všem o parník.

,,Moc vám gratuluju!'' řekla jsem a přihodila malý úsměv.

,,Dík.'' Řekl Johy a přisednul si na mojí postel. Položil se vedle mě, tak že jsme byli hlavami od sebe pár centimetrů.

Obrátil se na mě a zašeptal: ,,Chceš zlepšit náladu?''

Pronesla jsem něco jako: ,,Hmm.''

Ale to Johannesovi naprosto stačilo. Vyskočil z postele a zakřenil se na mě.

,,Vem si plavky a za deset minut se sejdeme dole u recepce.''

Už jsem otevírala pusu a chtěla jsem něco namítnout, ale Johy mě nenechal.

Vylítl ze dveří a byl v tahu.

Stála jsem tam jak tvrdé Y.

,,Holka ty máš fakt štěstí, že ho máš.'' Prohodila najednou Evča.

Začervenala jsem se.

Rychle jsem na sebe vzala černé dvoudílně plavky, co se mi povalovaly ve skříni. Vlasy jsem si sepla do jednoduchého drdolu a zahalila jsem se do bílého županu. S ručníkem v ruce jsem vycházela z pokoje.

Nastoupila jsem do výtahu a stiskla jsem tlačítko nula.

Když jsem vcházela do hlavní haly, všimla jsem si, že Johannes stojí opřený o pult a povídá si s recepční.

Když mě uslyší přicházet, otočí se.

Má na sobě oranžové kraťasové plavky a přes ruku přehozený modrý ručník. Cítím motýlky v břiše jen když ho vidím. To jeho vypracované tělo, vyrýsované břišáky a silné paže.

Přijdu k němu a on mě chytne za rámě.

,,Kam to jdeme?'' Ptám se ho.

,,Uvidíš.'' Odvětí jen tak ledabyle.

Procházíme chodbami dál a dál. Vůbec jsem v této části hotelu nebyla.

Chodba se pořád zužuje až najednou končí.

A na tom úplném konci jsou dřevěné dveře. Johy, jako správný gentleman mě předejde, otevře dveře a nechá mě vstoupit dovnitř.