I Can See You

1. kapitola

„Lexi! Vstávej, musíš do školy!” křičela mamka na celý pokoj. Já jen nesouhlasně zamručela, schovala hlavu pod peřinu a spala dál. Jenže ve chvíli kdy mi má drahocená maminka odcizila peřinu se slovy, ‘Alexio, vypadni už z tý postele‘ jsem byla nucena vstát a opustit svou vyhřátou postýlku. Naštavaně jsem se odploužila do koupelny a dala si sprchu, abych se trochu probrala.

Když už jsem byla umytá, učesaná, oblečená, namalovaná a prostě připravená vyjít z domu aniž by se mě někdo leknul, sešla jsem po schodech dolů do kuchyně. Jen jsem usedla ke stolu, už jsem se natahovala pro hrnek s kafem. Bez toho bych dnešek asi nepřežila. No jo, začína škola… Prázdniny utekly jako voda a já se musím zase vrátit do toho ústavu, který je nazýván střední škola.

„Neen, dávej pozor!” vykřikla mamka, ale už bylo pozdě. Moje mladší sestřička Nina převrhla svůj hrnek s kakaem, když se natahovala pro piškoty a hnědá skvrna si teď neúprosně razila cestu po bílém ubrusu rovnou do mého klína. To nám to ráno krásně začíná.

Stála jsem na školním parkovišti před budovou Delionville High v béžových šatech, které jsem si byla nucena obléct po ranní nehodě s kakaem místo mých oblíbených kraťasů a očekávala příchod své nejlepší kamarádky Avery. Bylo už těsně před prvním zvoněním, když se konečně přiřítila odnikud, popadla mě za ruku a táhla do školy.

Usadila jsem se do své lavice zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo zvonení. Jak já ten zvuk nenávidím. To mi přes prázdniny vážně nechybělo. Do třídy vstoupila učitelka a spustila na nás úplně stejný projev jako loni a vsadím se s váma, o co chcete, že ho vykládá už od začátku svojí kariéry (a že už je to nějaká doba). Takže do mě šly její slova jedním uchem tam a druhým zase ven. Očima jsem zkoumala třídu, kde se vůbec nic nezměnilo, (teda né že bych nějakou změnu očekávala, ale pořád zajímavější než učitelčin monolog) stěny natřené světlou barvou, velká tmavá tabule a na stěnách různé učební pomůcky jako například mapa světa.

Celý den uběhl poměrně rychle, hlavně díky tomu že bylo po prázdninách a učitelé na nás ihned neměli nějaké velké nároky.

Po škole když jsme se loudavým krokem vraceli domů mi Avery vyprávěla své zážitky z týdne stráveného v Itálii. V podstatě to vyprávěla hlavně sobě než mě, protože popravdě mě to moc nezajímalo. Nemyslím to nijak špatně ale prostě Avery často vypráví všechno příliš podrobně a poslouchat, jak se rozhodovala, jestli si jako první jídlo v Itálii objedná pizzu nebo špagety mě nijak zvlášť nebere.

Šli jsme úplně prázdnou ulicí, když najednou jsem si všimla, že kousek od nás stojí nějaký kluk. Byl hnědovlasý, rozcuch alá právě jsem se probudil a měl smaragdově zelené oči. Díval se přímo na nás ale když jsem se na něj usmála zatvářil se dost šokovaně.

„Lexi, ty mě vůbec neposloucháš,” stežovala si Avery, „a proč se jako culíš na ten strom?”

„Já se neculím na žádnej strom, ale na toho kluka,” odvětila jsem a ukázala na něj, jenže on už tam nebyl. Prostě byl fuč.

„No jasně, kluka. To už si tak cáklá že vidíš imaginární kluky nebo co?” smála se Avery. Protočila jsem oči a šla dál. Byla jsem si stoprocentně jistá, že tam ten kluk stál.