Sad hybrid boy

(1)

„Snídaně maličký!" Zvolala pěstounka malého chlapce, který se jen líně převalil v posteli. Ležel v klubíčku. Jedno ouško měl vztyčené, zatímco to druhé bylo líně přitisklé k jeho vláskům. Nemá rád rána, dny, měsíce celkově nemá rád celý svůj život, ale kvůli své "mamce" se musí přetvařovat. Položil ruce na matraci. Pořádně se v nich zapřel a s velkým zívnutím se protáhl.

„Za chvíli tam budu" Zvolal ospalým hláskem. Bez dalších řečí vstal, aby se aspoň trochu probral. Došel ke skříni, ze které si vyndal svou oblíbenou růžovou mikinu. Je mu velká, takže nepotřebuje kalhoty, kort k tomu si jeho mamka zvykla, že takhle chodí. Nechce mu cokoliv zakazovat, už i tak má těžký život. Mladý chlapec se ještě pozastavil u zrcadla, aby se na sebe mohl podívat. Rozčepířené vlasy, každé ouško jinak a rozespalý výraz. Mít nějakého přítele, tak by z něj určitě byl hotový. Se smutným povzdechem se odebral dolu, kde na něj čekaly lívance s lesním ovocem.

„Napadlo mě, že by jsme se mohli jít projít, co ty na to Jinie?" Matka se na maličkého usmála. Ten její nápad však ignoroval kvůli jídlu. Kdykoliv jí, tak všechno kolem ignoruje. Ona si však zvykla, proto přešla k němu a jemně do něj drkla.

„Ř-říkala si něco?" Maličký se lehce zarazil. Na znak souhlasu mu kývla.

„Ptala jsem se, jestli nechceš na hezkou procházku" Štěňátku se rozzářili oči radostí. Nechodí moc často ven, protože z nějakého důvodu nesmí.

„Moc rád!" Jeho ouška se napřímila snad nejvíc, co to jde. Ocáskem začal vrtět, prakticky mohl štěstím vyletět z kůže. Vstal a objal svou matku. Políbil ji na tvář a s úsměvem ji pozoroval.

„Znáš to, vezmi si čepici a schovej ocásek. Vím, že se rád usmíváš, ale tvé zoubky" Jeho nadšení postupně nahrazoval strach. Rád chodí ven, ale ta pravidla co musí dodržovat jsou strašná...