Sad hybrid boy

(5)

Maličký vylezl ze svého úkrytu. Bál se, ale jeho modré oči v něm probouzeli naději.

„C-co jsi zač?" Zeptal se nesměle, když úsměv mystického hybrida ukázal jeho špičaté tesáky. Byl nádherný, ale i přes to nebezpečný. Nad jeho otázkou se starší hybrid zasmál. Jeho smích zněl jako kočičí vrnění.

„Jsem to co ty. Napůl člověk a napůl mystické zvíře." Poukázal na svá křídla a pruhy. V jeho blond vlasech se ukrýval pár kočičích uší.

Oba na sebe jen mlčky zírali. Mladší se ztrácel v modři očích staršího a starší si zamilovával jeho roztomilost a nádhernou nevinnost.

Najednou mladšímu svitlo. Mamka.

„M-moje maminka" Vyřkl a rozplakal se. Starší moc dobře věděl že už jí nikdy neuvidí, ale jak mu to říct? Lidem, co ukrývají hybridy hrozí i trest smrti.

„Maličký. Tu teď jenom tak neuvidíš" Co to popadlo mladšího za pocit?

Strach? Bezmoc? Smutek? Či snad zlomené srdce?

Mladší se schoulil do klubíčka a začal plakat. Jeho hnědý ocásek obtočil kolem svého tělíčka a nechával malé krokodýlí slzy stékat dolu po tvářích.

Starší nevěděl co má dělat. Postarat se o něj? To nepřipadá v úvahu, ale jiná možnost asi ani není.

„Ehmmm" Zřetelně si odkašlal, aby upoutal pozornost malého klubíčka na zemi.
„Pojď semnou. Venku není bezpečno"..