Sad hybrid boy

(7)

Pokojem vládlo ticho. Nebylo trapné, ale spíše takové tajemné. Mladšímu se točilo v hlavě mnoho otázek, ale jedna byla hlavní.

„Co budu dělat teď?" Kuňkl, když si vzpomněl že momentálně nemá nic, než jen jeho.
Ani Namjoon nevěděl co bude teď dělat. Nikdy nepočítal s tím, že se bude muset o někoho starat.

„Budeš muset bydlet pár měsíců tady. Nebudeš asi ani moct ven a já se o tebe budu starat" Jinovi jeho odpověď moc nepomohla. Nebude moct ven a bude muset zůstat tady v cizím bytě.

„V-Všechno ti koupím, mé oblečení je tvé a-a-a budeš se tu mít dobře" Koktání staršího bylo v celku roztomilé, už jen proto, protože chtěl aby se u něj Jin cítil pohodlně.
„Dnes tu budeš sám do zítra maličký" Dodal hned po tom, co se podíval na čas.

„S-sám? Co tu budu dělat?" Jin se bál být sám, protože nikdy sám tak dlouho nebyl. Vždy byla kolem jeho mamka, ale ani ta tu teď není. Samozřejmě že si Namjoon všiml strachu v jeho kaštanových očích.

„Pošlu sem nějakého svého kamaráda, aby se na tebe podíval a uvařil ti. Taky ti přinese nějaké věci na sebe a jídlo, tak co máš rád?" Odhodlanost Namjoona na Jina udělala veliký dojem, ale i tak se ho dost bál. Přeci jen to je ještě stěně.

„Mám rád růžovou barvu" Špitl mladší tichounkým hláskem, že to Namjoon sotva slyšel.

„Trochu víc nahlas maličký" Zavrněl jako kočka a přistoupil k Jinovi blíž.

„Mám rád růžovou barvu" Řekl už o něco hlasitěji a schoval se do kusu oblečení co měl zrovna na sobě.
Namjoonovi to přišlo roztomilé.

„A jídlo?" Zeptal se nedočkavě.

„Sním všechno, kromě ryb" Nad slovem ryb se Jin skoro osypal. Namjoon zase naopak začal skoro slintat.

„Všechno bude prcku a teď už musím jít, tak se tu Bav~"