Zase jsem hrál na to stejné piano, na tom stejném místě, představující si tu stejnou osobu.
Vypadal jsi nádherně, jako vždycky. Tvůj krásný a roztomilý úsměv do melodie, co jsem právě hrál na piano, vnesl něco... úžasného. Hrál jsem a přitom se nemohl přestat usmívat. Najednou si se ke mě začal přibližovat. Díky tomu se melodie zrychlila a já jsem nevěděl co dělat.
Tohle si nikdy neudělal. Vždycky si se na mě díval jen z dálky. Ani si nemluvil. Vlastě, neznám ani tvoje jméno.
Teď si šel pomalým krokem přímo ke mě. Měl jsem strašnou chuť přestat hrát, zvednout ruku a dotknout se tě. To ale bylo nemožné. A navíc jsem se bál, že když přestanu hrát, zase zmizíš. Tak jako vždycky.
Byl si tak neskutečně blízko. Usmál si se na mě ještě víc a zářivěji než doposud. Pomalu si zvedl pravou ruku, ukázal někam vedle mě a pak zašeptal svým krásným hlasem který jsem měl štěstí konečně uslyšet. ,,Yoongi, podívej..."
ČTEŠ
Pianist {Yoonmin}
FanficVždycky když jsem hrál, byl si to ty, kdo mi dával inspiraci. Ty si byl ten, do kterého jsem se zamiloval. Bohužel jsem ale nevěděl kdo jsi...
