Deník malé rebelky

#16#

,,Holubičky naše," připletl se nám do cesty Drak a nechutně se na nás usmál. ,,Kampak? Na procházku?"

,,Dej si zpátečku, vole!" vyštekl na něj Jim a jemně ho praštil do ramene. Ne úplně jemně, spíš ne plnou silou.

,,Klídek, nerváku. Přece se nepohádáme kvůli nějaké ubohé šlapce."

Musela jsem Jima držet za ruku, aby ho tam na místě neskopal. ,,Cos to řekl, ty-" ,,Jime," hlesla jsem potichu.
,,Příště se toho zdrž!" nakonec ho jen tak odbyl.

,,Asi už půjdeme," zavelela jsem a táhla ho za sebou směrem k lesíku, odkud jsme se sem dostali.

Co proti mě pořád má?, přemýšlela jsem v duchu.

Chvilku jsme jím bloudili, ale díky jednoznačné cestičce jsme zdolali to "bludiště" poměrně rychle.
Poté už zbývala pouze ta mnou nenáviděná zeď. S Jimem jsem to však zvládla levou zadní. Hádám, že příště to půjde i bez něj.
Prvně jsem z toho všeho byla tak zmatená, že jsem nějak zapomněla cestu domů. No po chvíli jsem se naštěstí vzpamatovala.

Když už jsme dorazili na místo, kde jsem se s Jimem musela rozloučit, jelikož cesta k jeho domu vedla jinudy než ta moje, na můj vkus jsme se poměrně rychle rozloučili a každý si šel vlastní cestou.

Já to měla už jen pár ulic. Ale celou tu dobu jsem byla ponořena ve vlastních myšlenkách. Nevnímala jsem lidi okolo, nevnímala jsem věci okolo. Vsadím se, že kdyby někdo něco schválně postavil přede mě, nabourala bych do toho v plné rychlosti.

Zabočila jsem doleva a jen co jsem došla k prahu hlavních dveří, začala jsem všude možně shánět klíč. Trochu jsem si i ucvrnkla, když jsem ho po pár minutách hledání stále nemohla najít. Díky bohu jsem ho ale našla. V případě, že bych ho někde vytratila, bych se neměla jak dostat domů. Rodiče nejsou rádi, když jim volám do práce, takže by jediným možným řešením jak se dostat domů byl zámečník.

Zalezla jsem si do svého prostorného pokoje a hodila jsem sebou na postel. Rozplácla jsem se na ní jako palačinka na pánvičce. Dnešní den mě zřejmě hodně vyčerpal, taky není divu.

Po chvilce nic neděláního jsem švihem vstala - díky energii, kterou jsem před chvílí získala -  a nahrnula jsem se ke stolu, ve kterém jsem měla ukrytý deník.

<>•<>•<>

3.září 2020
úterý

#2

Ano, sliby plním! Už jsem doma a nebudu lhát, jsem poměrně utahaná... Nevěřil bys mi, deníčku, co všechno jsem dnes zažila. Tolik neskutečných věcí a pocitů, které jsem nikdy předtím necítila. Bude to na delší dobu.
Slib, že až dojdu, napíšu, jsem splnila. Teď si asi zdřímnu a zítra ráno před školou dopíšu ty top zážitky! <3

<>•<>•<>

/
/
/
/
/
Š

estnáctá kapitolka je za námi! B)

Snad se vám  díl líbil a budu ráda za každé projevení zájmu o mou "knihu" 🙈

Víte, co je za den? Prvního července! Pěkné prázdniny všem 💕
A mám pro vás novinku. Přemýšlela jsem nad tím docela dlouho a rozhodla jsem se, že odteď budou vycházet kapitoly jednou týdně, za to dvojnásobné. Což znamená, že tohle je zřejmě poslední krátká kapitola! Doufám ale, že budu stíhat a že mi to nebude dělat problémy. Ano, jsou prázdniny, ale nechci je celé prosedět u mobilu a taky si chci užít sluníčka, kterého snad bude dostatek 🌞
A chtěla bych vás dnes seznámit i s faktem, že už mě bohužel příběh, vlastně celkově psaní - tedy spíš pokus o něj - přestává bavit. Vím, že mi to moc nejde a čte to pouze pár mých přátel, ale alespoň mě to bavilo. Teď už to beru tak trochu jako povinnost něco napsat. Příběh ale nezahodím - to v žádném případě - ale už mám v hlavě vytvořené pokračování a zakončení, které se vám snad nebude tolik příčit. V případě zklamání se omlouvám.

Krásný život...xdd