The Mission

3

   První myšlenka co mi bleskne v hlavě je kryt. Vykryju Natašin úder a zapotácím se na plošině. Druhá, která mě napadne je, co tu do háje dělá Romanovová. A vzápětí mi tvrdý kop vyrazí dech. Skoro přepadnu dolů. Rychle vyženu všechny myšlenky z hlavy a koncentruju se na protivníka. Na úvahy bude čas později.

   Vykryju další úder a přejdu do útoku. Mám pocit že bojuju sama proti sobě. Začíná to být frustrující. Zkusím změnit styl boje jenže v tom samém okamžiku to udělá i ona. Jako bychom byli jedna a tatáž osoba. Po několika pekelných minutách změním znovu taktiku. Tentokrát ale na moji osobní kterou jsem si vymyslela. To ji trochu zmátne a... udiví? Za chvíli leží na zemi, přišpendlená šípem v rameni.

   Vytáhnu pistoli a chystám se uštědřit jí poslední ránu.

   „Natašo!" ozve se zdola. Uslyším krátký svist a zahlédnu záblesk stříbrné s červenou a modrou. Ta rána mi otřese celým tělem. Zapotácím se a přepadnu přes okraj.

  Čekám tvrdý náraz ale ten se nedostaví. Náraz to sice je, ale není zas tak strašný na to že jsem spadla ze čtyřiceti metrů. Vlastně nemyslím že jsem spadla až na zem. Hučení a chlad mi potvrdí mou předtuchu. Iron man. To mi neříkejte že jsou tu všichni.

   Stark mě opatrně položí na lesní půdu. Celé to tvá pár vteřin, ale mě se to zdá jako věčnost. Chce se mi zvracet, vidím rozmazaně a hlava mi třeští. Vidím jak se nade mnou míhají rozmazané obličeje.

   „Dobrý zásah Steve," ozve se z dálky. A pak už mě pohltí tma.