The Mission

18

   „Tony, Tony prober se."

   S tichými vzlyky co se ozývají čím dál tím tišeji v pozadí, se snažím soustředit na to co dál. Pepper sice nevzdala masáž srdeční, ale já vím co se s mozkem děje když k němu krev nejde. A teď momentálně nejspíš většina stlačené krve stejně vytryskne do hrudníku, než aby se dostala k mozku.

   Bez jakékoli emoce se dívám na bledou tvář Starka a snažím se přijít na to, co cítím. Znala jsem ho. I když osobně to nebylo tak dlouho, znala jsem ho vlastně celý život. A teď byl pryč. Kolik času uběhlo? Než přijedou záchranáři bude Tony Stark pryč a s ním i Iron Man.

   Zvedne se ve mě vlna nevolnosti a k mému překvapení mi po tváři steče slza. A pak ucítím něco, co by se dalo přirovnat k obličeji vyjadřující vztek.

   Mám v hlavě naprosté prázdno. Nevím co mám dělat, nemůžu udělat víc. Hledím před sebe, na pozvolna se vytrácející život a cítím vztek a bezmoc. Ale pak, z čisté prázdnoty se vynoří šílený nápad.

   Rozběhnu se nahoru a vrazím do laborky, dnes už podruhé.

   „Jarvisi?"

   „Ano slečno Rose?"

   „Já, potřebovala bych tvou pomoc."

   „Pan Stark mi jasně zakázal vám jakkoli pomáhat či poskytovat jakékoli informace."

   „No, pan Stark není momentálně ve stavu v jakém by to mohl přehodnotit a za pár okamžiků už nebude moct zhodnotit nikdy nic."

   „Co tím chcete říct?"

   „Jestli ho hned nedostanem do nemocnice tak z něho zbude maximálně vařená zelenina. Potřebuju nějaký z jeho obleků."

   „Má je upravené na míru slečno. A navíc-"

   „Zbláznil ses?! Do toho bych nikdy nevlezla! Potřebuju aby ho jeden z jeho robotických obleků dopravil do nemocnice."

   „Obávám se že to nebude možné, robotické obleky navádí pan Stark osobně."

   „Do prdele!"

   „Stalo se panu Starkovi něco?"

   „Jo! A jestli se okamžitě nedostane do nemocnice tak už ho nikdy neuslyšíš."

   „Podle skenu mohu usoudit, že nelžete, ale jak ho tam chcete dostat?"

   „Jak to mám vědět, je tu něco co by ho tam mohlo dostat do pár minut?"

   „Jen oblek Iron Mana."

  "Můžeš ten oblek nějak, navést? Řídit ho na dálku?"

"Obávám se, že řídit je může jen pan Stark. Leda že byste ho řídila zevnitř."

"Počkej, počkej, říkal si že jsou upravené na míru," ani v nejmenším se mi nezamlouvá co naznačuje.

"To ano, ale jeho nejnovější prototyp se dokáže přizpůsobit i menší postavě."

Snažím se vstřebat, co právě řekl. Umělá inteligence v počítači mi navrhla, abych si oblékla jeden z těch kovových strojů a svěřila do něj svůj i Starkův život. Tohle se mi ani trochu nelíbí! Ani trochu se mi nelíbí, jak začínám uvažovat! Vteřinu jen hledím před sebe a pak si s povzdechem promnu oči.

„No... tak fajn, co jiného mám dělat,"

Pottsová je stejně mimo, kdo ví, jestli s tím vůbec umí. Jak těžké může mýt v tom letět? Navíc, jestli Sauron říkal pravdu tak bych mohla mít k tomuhle tak trošku předpoklady. To už ale nahlas neřeknu.  

"Fajn, můžeš to na mě nějak dostat? Ale hlavně rychle. A taky by se hodil nějaký rychlokurz ovládání."

Začnu postupovat přesně podle instrukcí a do minuty mám na sobě oblek. Doufám že i když je to prototyp, doletí kam potřebuju. Cítím se stísněně a těžce se mi dýchá, ale zažila jsem horší situace a tak prostě skousnu zuby a vyrazím zpátky do obýváku. S Jarvisovou pomocí pošlu vyskleným oknem střelu, která na protější střeše vybouchne a k mé spokojeností nás další výstřely neotravují. Tři minuty od okamžiku kdy se Stark zhroutil k zemi se s bezvládným tělem slavného Iron Mana nejistě vznáším desítky metrů nad zemí.

"Jarvisi, musíš mi s tím trochu pomoct, nějak, prostě zařiď ať doletíme k nejbližší nemocnici."

"Propočítávám trasu, vzdušnou čarou minuta a půl."

"Bezva, jdeme na to."

Mám pocit že cesta je nekonečná. Zakázala jsem si podívat se dolů a modlím se aby ten zatracený oblek doletěl kam má. Už vidím nemocnici, už přistávám před urgentním příjmem a táhnu Statka s sebou.

"Heeej, pomzte mi!" zařvu a najednou jsou všude kolem sestřičky i doktoři a... vlastně jim ani moc nerozumím, nikdo se ani na nic neptá, všichni vědí co dělat, kam skočit. Ustoupím a nechám je pracovat.

"Jarvisi, buď tak laskav a pusť mě z tohohle vězení," zaúpím a neskutečně se mi uleví, když se oblek otevře. Vypotácím se ven, div že neupadnu a zachytím se sloupu, který mi poskytne oporu.

"Co jsi to provedla?!"

Zvednu hlavu právě včas, abych viděla napochodovat dovnitř Avengery v celé své kráse v čele s rozzuřeným Rogersem.