The Mission

11

   Ráno mě vzbudí budík na nočním stolku přesně v sedm. Za deset minut už jdu chodbou, na které mě čeká můj věrný doprovod v podobě Romanovové a společně se vydáme do nevelké jídelny, kde krom agentů S.H.I.E.L.D.u zahlédnu také některé z členů Avengers. Zajímalo by mě, jak dlouho mi bude Romanovová dělat chůvu.

   U výdejního okénka si vezmu tác s porcí ovesné kaše oslazené medem a pod dohledem nejen Romanovové ale už i Bartona a Wandy si sednu ke stolu.

   „Dobré ráno. To takhle dohlížíte na všechny vaše nové přátele?"

   „Kdo říkal, že jsi náš přítel?" opáčí tiše Wanda a už tak napjatá atmosféra se ještě zhustí. Trochu zaraženě se tedy pustím do své snídaně, která, musím říct, je vynikající. Takhle si nás v Hydře opravdu nerozmazlovali. Kaše mi v puse zhořkne, když uvidím toho nechutně slaďoušského blonďáčka, jak si s běloskvoucím úsměvem vykračuje k našemu stolu a snaží se, dost uboze, povzbudit každého koho potká. Mrzutě sleduji, jak si sedá ke stolu a snaží se navázat pohodovou konverzaci.

   „Jak ses vyspala, Rose?"

   „Nechci být neuctivá, ale tohle je moje věc a rozhovor to nerozproudí," opáčím zdvořile, tak jak jsem byla naučená. Ovšem mé vystupování naprosto neodpovídá mým vnitřním pocitům. Kapitán se zarazí a já s potěšením sleduji, jak se Barton pousmál.

   „Máš dvacet minut do začátku tréninku, tak si dodělej, co potřebuješ a přesně v osm buď v hale. Mapku máš na druhé straně rozpisu."

   Romanovová se na nás nevraživě podívala a svým pohledem jasně dávala najevo svůj rozpor mezi pobavením nad Kapitánovým selháním a nedůvěrou, kterou jsem v ní vyvolávala. Tohle bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si, sebrala jsem prázdnou misku a s mírným rozladěním jsem se vydala zpět na pokoj.

   Doladění ranní hygieny jako čištění zubů a upravení vlasů mi zabraly skoro celých dvacet minut, které mi zbývali do zahájení výcviku. Dal se tomu ale říkat výcvik? Co mě čeká? Trochu jsem znervózněla. Co všechno budu ještě muset podstoupit, abych svou misi splnila a co bude pak?