The Mission

7

Když se další minutu hádali, mírně jsem si odkašlala a upozornila je že člověk, o kterém se hádají se vyskytuje ve stejné místnosti jako oni. Trochu se zarazí a několik vteřin na mě mlčky zírají, aniž by zavřeli pusu.

„A co když nás bude chtít zabít ve spánku?!" vyhrkne Stark a další hádka o mém právu zde pobývat či nikoli, je rázem v plném proudu. Postavím se, ale zase si sednu, protože mi dojde, že skákat těm pitomcům do řeči nemá smysl. Prostě počkám, až skončí.

Pak mě ale napadne je trochu potrápit, znovu tedy pomalu vstanu a vydám se prozkoumat honosný dům, který beztak celý zacáloval Stark. Objevím pokoje, zjevně patřící členům týmu, další společenské místnosti a pokoje, o kterých nemám tušení, k čemu slouží. Kuchyně a obývák jsou, ale zjevně tam odkud jsem přišla.

V druhém patře je obrovské řídcí centrum a taky nejspíš nějaká technická laboratoř. Ani si nestačím prohlédnout náčiní, než mi příjemný hlas potvrdí, kdo tu pracuje.

„Mohu vám nějak pomoci, slečno?"

„Ty jsi nejspíš Jarvis," zkonstatuji a i když vím, že to bude k ničemu, rozhlédnu se dokola. Hydra toho o Avengerech ví víc, než si oni sami připouští.

„Ano tak mě pan Stark pojmenoval. Máte oprávnění pohybovat se v těchto prostorách?"

Trochu se pousměji, i když mě stále zneklidňuje, že nevidím odkud mluví.

„Ty to tu přece řídíš, tak bys to měl vědět ne? Slyšíš úplně všechno."

„To je sice pravda, ale vím, kdy můžu poslouchat."

„Víš, leda tak co můžeš říct, že jsi slyšel."

Jeho mlčení mi potvrdí, co už vím a s úsměvem pokračuji dál.

„Takže víš, že mě přibrali do týmu?"

„Pan Furry sice souhlasil s tvým pobytem zde, ale to neznamená, že jsi součástí Avengers," promluví po chvíli poněkud nejistě.

„Vlastně doslova řekl, že se můžu přidat k těm dobrým."

„To tedy znamená, že jsi součástí týmu?"

„Já nemám tušení, co to znamená, vaše myšlenkové pochody číst opravdu nedokážu. Ale to že tu můžu zůstat, že se můžu přidat k těm správným mi přijde dost jako pozvání i sem," zakončím, trochu více důrazněji, než by možná bylo potřeba, ale jsem lehce rozladěna neustálím chozením kolem horké kaše.

„Jste rozzlobená?"

„Trochu."

„Proč? Ti lidé, kteří vás přijali mezi sebe jsou dobří. Bojují za správnou věc."

„Já už nevím co je správné a co ne," povzdechnu si a s lítostí musím konstatovat že tomu tak opravdu je. Jediný smysl mého života bylo... když se nad tím teď zamyslím, teď když se nacházím v tak absurdní situaci, začínám mít pochybnosti o tom jestli můj cíl byl ten správný. Od mala mě vychovávali k nenávisti a touze po zničení lidí, kteří se ke mně nyní zachovali více než šlechetně. Nebo si jen chtěli zachránit krk. Přesto ve mně ale zůstane malinký plamének pochybnosti.

„Slečno, jsem si jist, že nemáte oprávnění pohybovat se po laboratoři. Měla byste odejít, dřív než to budu muset oznámit panu Starkovi."

„Stark i ti ostatní mají plnou hlavu své dokonalosti, že sem nepřijdou ještě hodně dlouho. Co kdybys mi zatím pověděl něco o tomhle místu. A třeba i ukázal obrázky. Ráda se dívám na obrázky," zatvářím se mile a nevinně a Jarvisova odpověď mě ujistí o tom že jeho rozpoznávání obličejů se dá lehce oklamat.

„To bych myslím mohl. Tak tedy..."