Malec

"Co se děje?"

Byla hluboká noc a v apartmánu bylo ticho. Magnus s Alecem byli v ložnici a oba dva spali, teda jeden z nich. Magnus se neustále převaloval z jedné strany na druhou a studený pot z něj valil jako z vodopádů. Zrychlené dýchal a i když spal, netvářil se nijak spokojeně.

"Jsi špína! Nejsi můj syn, jsi zrůda!"  řvala na malého čaroděje matka. Nedokázal uvěřit tomu, že něco takového řekla vlastní matka svému vlastnímu dítěti.
To co mu řekla malého Magnuse nijak nevyvedlo z míry, byl na to zvyklý od dětí z této vesnice. Ale od vlastní matky to bylo něco jiného.

Ten samý den uslyšel křik. Byl to křik bolesti a smutku, otcův křik.
Jen co Magnus vyšel nahoru, uviděl matku v posteli v kaluži krve.

Magnusův nevlastní otec si všiml dítěte stojícího jen pár kroků od těla ženy. A jediné co ho tehdy napadlo bylo, že za to všechno mohl právě on, taky kdo jiný. Neváhal, vzal dýku se kterou se zabila jeho manželka a vrhl se na Magnuse.

Magnus byl stále v šoku z toho co viděl a nesoustředil se na svého nevlastního otce, který se na něj i s dýkou v ruce robíhal. Moc pozdě ale zareagoval a bodavá bolest projela jeho ramenem.
Podíval se...a viděl tu samou dýku, kterou před chvílí měla jeho matka v břiše, ve svém rameni.

Řval, brečel, křičel bolestí, ale nic nepomáhalo, jakoby nefungovalo. Nedokázal od sebe otce odtrhnout.

A tehdy ho opustila bolest a strach a naplnil ho vztek.

Cítil jak jeho oči nahradily ty kočičí a z rukou my vyšlehlo pár rudých jiskřiček. Uslyšel výkřik.

A bylo to. Už se jen mohl dívat na mrtvé tělo na zemi přesně vedle postele s matkou.

Ale co bylo hlavní, smrt jeho otce ho ani trochu nemrzela.

Vzbudil se celý od potu. Rychle dýchal, třepal se a brečel. Sedl si na kraj postele a snažil se uklidnit. Nepomáhalo to. Nedokázal přestat brečet a jeho tělo jakoby ho neposlouchalo.

Uslyšel cvaknutí vypínače od lampičky a vzpomněl si na Alexandra, který teď s ním už je doma a spí každou noc vedle něj. Už zapomněl jaký je to pocit se probouzet vedle něj. I když už něco takového dlouho nezažil.

"Magnusi co se děje?" posadil se Alec a snažil se dostat do pozice, ze které by mu mohl vidět do tváře.

"T-to nic v pořádku" dostal ze sebe. Už se netřepal tak moc jako předtím ale slzy tekly dál proudem. Bylo mu jasné, že mu Alec věřit nebude a pomalu si připravoval jak přesně mu ten sen popíše.

"Tomu se mi nechce věřit. Prosím mluv se mnou." posunul se blíž k čaroději a jemně se dotkl jeho ramene, aby ho nevylekal. Magnus s sebou ale trhl a opravdu se lekl.

Se slzami na tvářích se na Aleca podíval a snad poprvé v jeho životě se na něj podíval vyděšeně.

A až tehdy, kdy Alec držel Magnusovo rameno si všiml velké jizvy od bodnutí. Zděsil se, protože tu jizvu nikdy předtím neviděl, měl teď tolik otázek.

"Co se stalo?" zeptal se znovu a tentokrát doufal v odpověď.

Magnus teď ale nechtěl odpovídat. Vůbec mu do mluvení nešlo. Chtěl Alexandra. Okamžitě mezeru mezi něma překonal a zavrtal se Alecovi do hrudi. Ten ho s radostí přijal. Hladil ho po vlasech a šeptal mu sladká slůvka, která ho měla uklidnit. Políbil ho do vlasů a říkal si, že by už bylo zbytečné se znovu ptát co se stalo.

"Zdál se mi sen...teda ne sen, byla to vzpomínka. Byl tam můj otec a zaútočil na mě, když viděl mou matku mrtvou a mě ve stejné místnosti. Proto mám tu jizvu na rameni, použil stejnou dýku, kterou se matka zabila.

Nedokazal přestat brečet.

Alec chtěl něco říct, ale stihl jen otevřít pusu, když ho přerušila rána z kuchyně...