Malec

Budu s tebou ať se děje co se děje

Od toho dne na střeše se Alec choval k Magnusovi, jak to jen říct..opatrně.  Magnus o tom muži nechtěl mluvit, ale zároveň i ano.
Chtěl za Alecem dojít a všechno mu říct, ale zároveň měl pocit, že mu to prostě nemůžu říct.

Magnus seděl na křesle a díval se ven z velkého okna, které bylo skoro stejně velké jako celá stěna. Jen se napil z pití, které měl v ruce, kterou si opíral o křeslo. A potom znova a znova.
Ani si nevšiml, že za ním stál Alec a díval se na něj tím nejúpříjemnějším pohledem.

Alec se na něj díval, jenom ho pozoroval jestli si ho Magnus už konečně všimne. To se ale nestalo, bohužel ne.

Právě naopak. Stále seděl a pil. Jeho oči byly plné bolesti a strachu z toho, že se zase něco stane.

Alec asi pochopil nad čím přemýšlí, zadíval se na něj, tentokrát pořádně. Klekl si k němu. Chytil jeho ruku a druhou rukou mu vyndal skleničku. Teď před ním klečel a díval se mu do očí, najednou viděl všechno, jakoby se mu Magnus konečně svěřil se vším.

Když se na něj čaroděj konečně podíval. Nedokázal zadržet slzu co mu utekla dolů po tváři. A když už utekla jedna, proč se tomu bránit, aby mohly utéct další.

"Magsi, já-nechtěl jsem se do toho vnucovat, ale vidím, že budu muset."

Magnus se zasmál. Sám nevěděl proč, ale přítomnost a fakt, že Alecovi je úplně ukradený jeho osobní prostor ho rozesmál. Ale nemyslel to zle. Tolik Aleca miloval.
Alecovi ruce v jeho dlaních opětně stiskl.

Nadechl se a vydechl. Podíval se Alecovi do očí, otevřel pusu že něco řekne, ale zase jí zavřel. Nevěděl jak začít.

Alec se na něj netrpělivě díval ale nic neřekl. Věděl moc dobře jaké to je když člověk musí nebo chce mluvit o něčem co je mu nepříjemné.
Naklonil se k Magnusovi a jeho rty se konečně setkaly s těma Magmusovýma. Magnus zapomněl to všechno co mu chtěl říct, tu řeč kterou si promýšlel když se na něj Alec díval. Ale teď mu to Alec prostě všechno pokazil. Ale vůbec mu to nevadilo, naopak. Alecovi polibky s radostí oplácel.

Jejich polibky byly čímdál tím hlubší. Oba se odtáhnuli, jen aby se mohli nadechnout. Potom zase pokračovali ve své činnosti. Teď to ale bylo jinak.
Magnus se zvedl a Alec využil šance, že je konečně na nohou a tlačil ho bůh ví kam. Sám nevěděl kam jdou ale když Magnus narazil do dveří, byl Alec neskutečně rád za to, že něco jako dveře a zdi existuje.

Do polibků, které mu sázel jeden za druhým, se Alec musel usmát. Nad tím jak je Magnus úžasný, nad tím jak moc je rád, že trefil ty dveře, nad tím jak ho to donutilo opravdu přemýšlet nad tím, že vlastně dveře jsou hrozně super.(zabijte mě někdo, vůbec teď nevím co jsem to napsala😂)

Když docouvali dovnitř. Alec byl tak rád, že vidí tu místnost do které chtěl jít. Byl rád, že i když Magnus před chvíli byl na dně, teď je to alespoň trochu lepší.

Když Alec zhodil Magnuse konečně na postel. Ocitl se Alec v nanosekundě nad ním. Zastavil se když viděl Magnusovi kočičí oči.
Nezastavil se proto, protože se bál, ale proto, protože ho fascinovalo to, jak něco může být tak krásného. Když se k Magnusovi nastěhoval, nejdřív nevěděl jestli je to dobrý nápad. Teď to ale věděl přesně. Byl nad Magnusem, díval se na něj a nepřál si být někde jinde než právě teď.

Opět spojil jejich rty. Akorát tentokrát to byl vášnivý polibek plný lásky k němu. Čaroděj mu polibek oplatil tím samým a tu noc byl tak moc rád, že někdo jako Alexander Gideon Lightwood existuje a je jenom jeho. Neváhal a jakmile si uvědomil, že se Alec je z něj úplně mimo, prohodil jejich pozice.
Teď byl Alec pod ním a Magnus si užíval ten pohled. Byl mu za tohle všechno tak vděčný.

(A dál si umíte představit co se asi dělo. A ano jsem moc líná psát co se dělo. No spíš nevím jak cokoliv napsat, takže si představte cokoliv co vám udělá radost😉😈😂)

Další ráno se Alec probral sám v posteli. Nevěděl to. Do doby než nenatáhl ruku na místo kde Magnus měl být. Jediné co nahmatal bylo ale povlečení.

Okamžitě si sedl a rychle na to si stoupl. Jelikož byly zavřené dveře neviděl ven z ložnice. Teď ty dveře naopak nenáviděl. Když otevřel dveře z ložnice, neslyšel nic. Začal se bát toho nejhoršího. Toho, že tu třeba Magnus ani není. Rychle musel zatřepat hlavou aby tu myšlenku co nejdřív z hlavy dostal.

Rychle začal prohledávat celý byt. Nikoho ale nenašel. Nebyl ani na střeše.

Když se vrátil zpátky do obyváku, byl radostí bez sebe když uviděl Magnuse u kuchyňské linky dělat něco, co mu připomínalo snídani. Ale tenhle druh snídaně ještě nikdy předtím neviděl.
Byl sice ještě trochu naštvaný za to, že ho tak viděsil. Ale musel se usmát nadtím jak vypadá Magnus konečně zpokojeně.

Alec se snažil co nejtišeji za ním připlíži aby ho neslyšel, protože moc dobře věděl, že si ho stále ještě nevšiml.

Byl už skoro u něj. Rychle ho zalechtal zezadu pod pažena a potom ruce zase oddtáhl.
Na škále od jedné do deseti se Magnus lekl asi tak na patnácti.

Rychle se na něj otočil. Zamračil se ale jakmile viděl ten úžasný obličej, nahradil jeho zamračený výraz velmi široký úsměv.

Pustil všechno co měl v rukou, obmotal svoje ruce okolo jeho krku a přitáhl si ho blíž. Jednou rukou ho chytil zezadu za krk a přitáhl si ho ještě blíž do polibku.

Ten den všechno proběhlo v pořádku. Ale další den se stalo něco co nečekal ani jeden z nich.

No, vím, že v téhle části nebyl žádný rozhovor ale snažila jsem se to napsat třeba jako pocity. No to je jedno prostě klasika. Doufám, že se vám to líbilo a budu psát i dál (snad).
Tak zatím ahoj😍