Chtěl jsem na to dítě zaútočit, ale z ničeho nic se okolo mě omotaly dvě silné paže.
„Já vím že tam je" Začal silně vzlykat a mě to z nějakého důvodu vadilo. Rychle jsem ho od sebe odstrčil, abych si zachoval svůj hněv vůči němu. Nemůžu znát lítost. Já ne.
„Ne není!" Znervózněl jsem, když se na mě podíval.
„Máš štěstí" Roztáhl jsem svá křídla a rozletěl se tak pryč. V hlavě jsem na sebe křičel, co to mělo znamenat, ale sám jsem to nepochopil. Měl jsem perfektní šanci na to ho zabít, ale já to neudělal. Jsem strašný hlupák.
Taehyung's pov
Ani jsem nevěděl, kam v té tmě jdu. Jdu správně? Nebo jdu špatně? Ani nevím, jak dlouho tu už bloudím. Chci se dostat k Jungkookiemu a být s ním, i když pochybuji, že po tomhle on bude chtít být semnou.
Tady jsem.
Rozhlédl jsem se kolem. Nikdo nikde. Otočil jsem se i pro jistotu za sebe, ale stále jsem nikoho neviděl. Přesměroval jsem pohled dopředu, abych aspoň trochu na něco viděl, což je v téhle tmě zbytečné. Jen co jsem se otočil, mi projel silný mráz po zádech. Světlo. Ne celé, ale malá světelná kulička se vznášela předemnou.
Rád tě zase vidím Taehyungu.
„C-co jsi zač?" Kulička se lehce pohybovala do stran, vycházel z ní příjemný cinkavý zvuk, díkiž kterému jsem se mohl uklidnit.
Odpověď.
„Odpověď?" Zopakoval jsem překvapeně. „A-ale na co?" Kulička se zasmála.
Následuj mne a uvidíš.
Bez jakýchkoliv řečí jsem ji následoval. Nevím kam, nevím proč, ale jedno vím. Něco mě k ní táhlo a ať už je to cokoliv, pomůže mi to najít cestu k Jungkookovi.
Jungkook's pov
Nevěřícně jsem sledoval prázdné místo předemnou, kde před chvíli ještě byl ten, který má zničit celý svět. Měl skvělou šanci na to mne zabít, tak proč to neudělal? A proč jsem ho objal?
„K-Kookie" Došlo mi, že pláču, ale proč? Cítím ve svém srdci hlubokou prázdnotu, něco nebo dokonce někdo mi chybí. Taehyung.
[ Flasback 1 ]
{ Teď se Jungkook začíná rovzpomínat, proto jsou tu ty flashbacky xd }
„Proč máš rád jeho křídla Jungkookie? Proč máš rád jeho?!" Křikl po mě můj kamarád, když jsem znovu pozoroval malého padlého anděla, jak sedí sám mlčky pod stromem.
„Je zajímavý" Odpověděl jsem dál pozorujíc ho. Tak dokonalý.
[ Flashback 2 ]
„Kime Taehyungu! Přestaň obtěžovat své spolužáky!" Křikla učitelka, když ho viděla si hrát s jinými.
„Nic jim nedělám!" Okřikl ji na zpátek, což se jí samozřejmě nelíbilo.
„A dost! Budeš po škole!" „Proč mu nedáte pokoj?!" Vyletěl jsem ze své lavice s třísknutím do stolu.
„Jeone, takových jako je on se nezastáváme!" Vzteky jsem mohl prasknout.
„Myslíte lepších andělů, než jsme my sami?!"
[ Flashback 3 ]
„Bohův mazánek! Bohův mazánek!" Ukazovali si na mě prstem a u toho se smáli. Chce se mi plakat, vlastně už pláču. „Ale aleee, třeba ti bůh ty slzy utře, ty rozmazlenče!" Z ničehonic do mě jeden z nich strčil, až jsem spadl na zem.
„Hele! Co takhle ho nechat být?!" Předemě se postavil Taehyung. Nemohu tomu uvěřit. Riskuje toho tolik, jenom kvůli mě.
„T-t-t-temný!" Zakřičeli všichni naráz a rozletěli se pryč. Taehyung se nad tím jen uchechtl.
„Není ti nic?" Otočil se ke mě a podal mi ruku, kterou jsem bez váhání přijal. „T-ty se mě nebojíš?" Záporně jsem zakýval hlavou.
„Nemám důvod" Taehyung mne najednou objal. Nechápal jsem to, ale objetí jsem mu vrátil.
„Doufám, že to tak bude na pořád"...
