-autors pov-
(Víceméně pokračování prologu)
Roky plynuly. Malý Taehyung rostl jako z vody. Bohužel i přes bohovu pomoc, bylo v chlapci velmi málo dobra do věku pěti let. Před tím myslel chlapec jen na sebe. Využíval svou moc, aby škodil ostatním. Avšak v jeho pěti letech to ustalo. Neboť mladý chlapec začal být vyspělejší než ostatní děti. Uvědomoval si své chyby, a tak se uzavřel do sebe. Ostatní děti se mu vyhýbali obloukem. Přeci nikdo nechce mít nic společného s ďáblovo potomkem, jak mu občas říkají. Taehyungovi rodiče se snažili mladého chlapce dělat šťastným, ale dařilo se jim to jen do věku deseti let. Každým pátým rokem chlapcova síla rostla. I Taehyung cítil, že s nim není něco v pořádku. V jeho deseti letech se Taehyungova křídla stala nejmohutnějšími ze všech. Ostatní měli křídla dlouhá jen pět metrů, ale Taehyung na jeho věk měl křídla již patnáct metrů dlouhá. Avšak v Taehyungových patnácti letech začal jeho život nabírat nesprávný směr.
Enjoy~
ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ
-Taehyung's pov-
„Synku! Pojď mi prosím pomoct na zahradu." Zavolala na mne mamka. Bez odporu jsem se zvedl. Šel jsem na zahradu a čekal až mne mamka zaúkoluje. Maminka je úžasná. Dělá hodně věcí doma, když táta pomáhá našemu pánu.
„S čím ti mám pomoct mamko?" Věnoval jsem mamce vřelý úsměv. Mamka se na mě otočila.
„Vidíš to Koťátko na vrcholu toho stromu? Má křídla už nejsou do bývala, a proto potřebuji, aby si tam vyletěl a sundal ho." Zaostřil jsem svůj zrak na korunu stromu. Opravdu tam bylo malé bezbranné koťátko, které mňoukalo o pomoc. Roztáhl jsem svá havraní křídla. Dvakrát jsem jimi mávl, a byl jsem nahoře.
„Tak pojď ty nešťastníku." Uchopil jsem ho do náruče a pomalu sestoupil dolu. Maminka mi začala tleskat.
„Co teď s ním?" Zeptal jsem se starostlivě. Mamka se usmála.
„Zkus dát na zeď nalezených věcí, že jsme ho našli, třeba o něj někdo přišel. Když si nikdo nepřijde do týdne, tak bude asi naše." Už jen z toho že musím k té zdi mi je špatně. V tuhle dobu je tam hodně andělů a já vím, jak se na mě oni dívají. Smutně jsem si povzdechl.
„Musím?" Udělal jsem štěněčí pohled. Mamka se na mě soucitně podívala. Přistoupila ke mě. Roztřapatila mi mé blond vlasy.
„Zvládneš to~" Políbila mne na čelo. Donutilo mě to se usmát. Na nic jsem nečekal a šel do domu napsat ten vzkaz. Když už jsem měl vzkaz napsaný, tak jsem vyšel před dům.
„Hned budu zpátky!" Křikl jsem do domu a znovu roztáhl svá křídla. Vzlétl jsem. Vždy létaly hodně vysoko, protože jedině tak se vyhnu lidem co mě propalují nenávistnými pohledy. Užíval jsem si vítr ve vlasech. Zavřel jsem oči a letěl. Je to nádherný pocit. Tedy byl by, kdyby na mě někdo nepokřikoval.
„Stůj!.. Notak zastav už!" Překvapeně jsem se otočil za sebe. Neuvěřil jsem tomu. Letěl zamnou bohův syn. Jeon Jungkook. Podíval jsem se před sebe a všiml si letícího anděla.
Co si to nalháváš? Na tebe nikdy nikdo nezavolá.
Ignoroval jsem to a znovu letěl. Chtěl jsem znovu zavřít oči, ale znovu jsem uslyšel jeho zvonkový hlas.
„Zastav ďáblův potomku!" Zastavil jsem. Krev ve mne vařila. Nenávidím to oslovení, a tak jsem si dovolil to co jsem asi neměl.
„Co chceš ty čistá fifleno?" Jeon se zaraženě zastavil. Chvíli mne sledoval s divným výrazem, ale pak se usmál.
„Otec mi řekl že si našel mého Felixe. Vrátil by si mi ho?" Udělal prosebné gesto...
