Selekce- Nový začátek //RPG//

Den po osmnáctinách

Otevřel jsem oči. Dnes je to týden po zveřejnění zprávy o Selekci. Týden po mých osmnáctinách. A týden po té, co jsem si říkal, že život prince je složitý.
Protože život prince před Selekcí?
To je něco příšerně nudného.
Ještě na pár sekund jsem zavřel oči. Ještě se sklopenými víčky jsem zamířil ddo koupelny.

*****

Po chvilce jsem už čilý, v teplácích a tričku stál v zahradách. Vylezl jsem zadním vchodem, abych potkal co nejméně lidí. Potřeboval jsem si trochubpročistit hlavu, ve které mě právě děsily sny o záclonách, stuhách a květinách. A nesmíme zapomenout na svíce, lustry, povlečení, a vlastně i jednotlivé kusy nábytku.
Dal jsem se do běhu a na chvíli tohle všechno pustil z hlavy. Teď tu byla- a ještě tři týdny bude- jen písčitá cesta, drobná stébla trávy, mramorová pítka pro ptáky, a borovice. V téhle odlehlé části zahrad hlavně borovice. Zvláštní, že jsem si z celého paláce, parků a zámeckých pozemků oblíbil zrovna je.
Jejich drsná kůra, která se se stoupáním do stále větších výšek barví na rezato. Jejich voňavé jehličí, a drobné šišky, jež se válejí všude pod nimi.
Zastavil jsem pod obrovským jinanem s košatými větvemi a vytáhl z pod kořene svůj blok a tužku.
Nalistoval jsem posledních pár stránek.
Básně na těchto listech byly zmatené. Nechtěl jsem Selekci. Pořád ji nechci. Nechci trůn. Nechci palác. Nechci tohle vězení...
Celá země očekává, že jim vyberu královnu. Ale co mám čekat já? A co čekají ony?
Slávu? Moc? Peníze? Korunu? Zábavu? Nebo snad lásku?

Zkusil jsem snad už všechno, abych konání Selekce sabotoval... Nic nefunguje. A proč se tohle všechno odehrává? Protože jsem se narodil o půl minuty dřív, než můj bratr. On by na trůn seděl mnohem líp.
Zvedl jsem se na nohy a obrátil se zpátky k zámku.

                        *******
,,Klídek brácho," zasmál se Ben, když jsem odpálil míček až za plot kurtu.
,,Takhle nevyhraješ," mrkl a vyběhl ven, aby ho sebral. Mlček jsem. Měl jsem opravdu mizernou náladu. Před chvilkou jsem se kvůli Selekci opět pohádal s rodiči.
Ben se vrátil a nahrál mi přímo na raketu.
,,Jak pozorné..."
,,Nečerti se tak. Budeš mít pro sebe třicet pět holek. Víš, jak já bych byl rád?"
,,Jenže já nejsem ty."
,,Správně, nikdo není jako Ben, naštěstí," pronese drobounká dívka, která vklouzla zadními dvířky na kurt a už nějakou dobu tam nejspíš byla.
Zasměju se.
,,Tos vystihla dobře," mrknu na svou roztomilou sestru. Ben si rádoby uraženě založil ruce.
,,Aspoň jsem originální. No nejsou jedineční muži přitažliví?" Můj bratr nadzvihl obočí. Jen jedno, takovým tím úchylným způsobem, kterým podtrhoval svá slova. Jestli je tohle pro holky přitažlivé, tak už se v nich asi nikdy nedokážu zorientovat.
,,Jedinečný," rozesměje se Henrietta ,,že to říkáš zrovna ty, DVOJČE svého bratra!"
,,Ano, říkám to Já. Protože já, mám jedinečný charakter."
Rozesmál jsem se taky.
,,O tom není pochyb, Bene."
Otočil jsem se na Henriettu.
,,Chceš si taky zahrát?"
,,Jasně, ani nevíš jak ráda bych porazila Bena," řekne roztomile a sladce se usměje na zmíněného bratra.
,,Převezmu to za tebe," otočí se na mě ,,stejně máš za mamkou přijít do knihovny, prý s tebou potřebuje něco probrat."
Otráveně protočím oči.
,,Už zase?" zabručel jsem pro sebe a podal sestře raketu. Co může zase chtít? Je to nesnesitelné...
,,Tak ať ho porazíš, Henry." houkl jsem ještě, než jsem se odšoural ven z kurtů.

                            *******

,,Mami..."
,,Už po dvanácté, Alexi..." povzdechla si matka unaveně a já si teprve teď uvědomil, že i ona má se Selekcí starosti. Na chvilku jsem se cítil provinile. Choval jsem se jako sobec, ale... Ona se nebude muset věnovat třiceti pěti nadrženejm holkám. Není divi, že k tomu zaujímá pozitivní postoj. Ona z toho získá nástupkyni. Illea královnu. Ale já manželku.
To slovo na jazyku tak protivně drásalo. Snażil jsem se vyhnout tomu, muset ho říkat nahlas, protože jsem si nebyl jistý, zda ho vůbec zvládnu správně vyslovit.
Už po dvanácté jsem se pokusil sabotovat konání Selekce. Neúspěšně.
,,Nejdřív jsem si myslela, že to byl Ben..." S vrtěním hlavou přede mne položila prázdnou obálku. Ušklíbl jsem se, když jsem spatřil vzkaz drobným písmem na zadní straně.
,,Ale pak jsem si všimla tvého podpisu."
Na obálce stálo:
Drahé dámy, pokud se chcete zdravé vrátit domů, nedoporučuji vám k prázdninovému pobytu náš palác. Nože jsou tu obzvláště ostré a princové nemají rádi návštěvy- tedy jen jeden z nich.
Vaše veličenstvo princ Alex.

Matka na mě dál káravě hleděla.
,,Tohle už bylo přes čáru. Alexi, já chápu..."
A zase to tu byli. To nesnesitelné kázání. Pořád opakovala to samé, a nechápala, že mě to nijak neutěšuje. Vnímal jsem třikrát. Pak už mě to přestalo bavit.
Ty jejich snahy dát mi najevo, že Selekce je všeobecně prospěšná věc.
,,Matko..." přerušil jsem ji formálním oslovením.
,,Já chápu, že toho už bylo moc. Ale zkuste vy jednou pochopit mě, a pak se o tom můžeme bavit." S těmito slovy jsem odešel.