Selekce- Nový začátek //RPG//

Rozhovory 2/7

Pak můj pohled padl na rozesmátou zrzku přesně podle mého vkusu. Došel jsem až k ní.
,,Smím prosit?“ Zabránil jsem uchechtnutí, když jsem neúmyslně vyhrkl slova na vyzvání k tanci a nastavil jí rámě.
,,Jistě,“ odpověděla dívka a široce se usmála. Úsměv jsem jí oplatil a zavedl ji k pohovce, kde jsem se usadil a překřížil nohu přes nohu.
,,Posaď se – tykání v pořádku?“ Letmo jsem se podíval na její cedulku a zjistil, že jde o slečnu Rebecu.
,,Jo, v pohodě,“ pronesla zrzka, zatímco se usazovala na pohovce. Spokojeně jsem se usmál.
,,Tak, jak se ti u nás na zámku líbí?“
,,Je to tu krásné, jen takové tiché, pokud nepočítáš holky co sem přijely.“ Rozhlédne se po místnosti. Ušklíbl jsem se.
,,Přijdou chvilky, kdy budeš za ticho ráda.“ To jsem řekl přesně jako brácha. Přehodil jsem nohy a pohodlně se opřel.
,,A rád bych se zeptal, proč jsi se vlastně přihlásila?“ Dívka se ošila a promluvila trochu tišším hlasem.
,,No, je mi trochu nepříjemné o tom mluvit, ale přála si to moje babička, která je už stará a hodně nemocná. No a já ji nemohla odmítnout. A ani mi to nevadilo, protože ty a tvoje rodina vypadáte sympaticky.“ Nesměle se usmála. Úsměv jsem jí oplatil. Alex že vypadá sympaticky? Já se asi ocitl v jiné dimenzi.
,,Chápu. Moje babička z matčiny strany nedávno umřela.“ Nadzdvihl jsem obočí.
,,Opravdu? Matka se bála, že vás svým ,negativním myšlením' všechny odpudím.“ Zasmál jsem se. Tohle matka opravdu řekla. Bylo to k popukání, hlavně Alexův výraz. I dívka se zasmála.
,,Je pravda, že vypadáš tak trochu uzavřeně a depresivně, ale zároveň je vidět, že je to protože tě to moc nebere a jinak by jsi byl mnohem radši, kdybys neměl dům plnej holek…“ Uchechtl jsem se a odolával cukání koutků. Brácho, kdybys tak byl tak dobrej herec jako já…
,,Vděčím ti za pochopení. A to je na mně tak vidět?“ Nuceně jsem povytáhl obočí.
,,Jelikož jsi na zprávy přišel v džínech a košili a měl si nenávistnej a maličko nepřítomnej výraz, tak jo.“ Zacukaly jí koutky. Zatvářil jsem se nevinně.
,,Já se tvářil stoprocentně příjemně.“ Rádoby uraženě jsem zavrtěl hlavou. ,,A měl jsem si snad vzít frak? Nesluší mi – i když, kromě něj mi sluší všechno.“ Zazubil jsem se.
,,Ale nemůžu si tě představit v oranžové…“ škodolibě se usmála.
,,Tu barvu ani nemám rád – i když na vlasech mi nevadí.“ Pozvedl jsem na zrzku obočí.
,,Ale jinak, kdo by měl rád oranžovou?“ pronesl jsem se smíchem. Náhle jsem se zarazil a mírně se pousmál.
,,Ty máš ráda oranžovou?“ optal jsem se tiše a cítil slabou horkost ve tvářích.
Dívka přede mnou se očividně snažila zadržet návaly smíchu.
,,Ne, já mám nejraději světle modrou. Ale měl si vidět svůj výraz!“ Sklopila hlavu v záchvatu smíchu. Zasmál jsem se, možná trochu úlevně.
,,Modrá je super.“ Znovu jsem se zasmál. ,,Možná vyhlásím anketu o to, kdo má rád oranžovou.“ Spiklenecky jsem mrkl.
,,A jaká bude cena?“ ušklíbla se. Jaká cena? Odkdy ankety vyhrávají cenu?
,,Kdo mluvil o ceně? Žádná nebude,“ zabručel jsem. Po té jsem se ušklíbl.
,,Ale můžeme se vsadit. Tam už cena bude. Když se najde aspoň pět… osob, které mají rády oranžovou, něco ti splním. A když ne… Vybere si svou cenu můj bratr Ben – ale postarám se, aby to nebylo moc úchylný,“ pronesl jsem s ďábelským úsměvem. Od někud jsem zaslechl dušený smích. Heh, takže Alexovi to přijde vtipné? Tak trochu jsem doufal, že ho tím naštvu.
,,Mám pocit, že si s tvým bratrem budu rozumět… Platí.“ No, tak to uvidíme, zda si s ním budeš rozumět.
Zadusil jsem smích a s hlavou dole jsem nesrozumitelně  zamumlal něco o Alexovi a Bece. Zvedl jsem hlavu.
,,To je dobře. Tak platí.“ Shlédl jsem na hodinky. ,,No, už nám vypršel čas, takže…“ Pomalu jsem se zvedl.
,,Rád jsem vás poznal.“
,,Já vás také.“ S úšklebkem udělala pukrle. Zasmál jsem se.

Otočil jsem se a málem zakopl cestou ke stolu, kde vzpřímeně seděla zrzka s uslzenýma očima. Naproti ní se nad stolem skláněl kluk, asi tak stejně starý, jako já. Mluvil k ní cizím jazykem, myslím, že francouzsky.
,,Eh, slečno?“ zeptal jsem se nejistě. Chlapec jí zase něco řekl a pak se otočil na mne.
,,Já jsem Alain, Beattrisin bratr. Sestra neumí moc anglicky, budu jí překládat, co se děje okolo a tlumočit její slova.“ Alain se široce usmál. Přikývl jsem, usmál se na Beattris a nastavil jí rámě. Zkušeně a velmi jemně moji ruku přijal a vstala.
Zavedl jsem ji k černé kožené sedačce. Naznačil jsem rukou, aby si sedla a sám se posadil. ,,Tak… slečno Beattris, jak se vám v Illee líbí?“
Z jejího utrápeného pohledu bylo jasné, že minimálně v paláci se jí nelíbí, ale chtěl jsem se pokusit trochu odlehčit atmosféru. Beattris se otočila na Alaina a něco mu řekla. V podstatě jsem jí většinu rozuměl, ale počkal jsem na Alainův překlad.
,,Jestli má být upřímná, tak prý moc ne.“ Alain na svojí sestru pohlédl a ona se zatvářila provinile.
Nervózně jsem pokývl hlavou. ,,Ovšem, jsem rád za upřímnost…“ zabrumlal jsem. Alain hned tlumočil.Sklopil jsem pohled k zemi. Ač je to pro mě jindy skutečně jednoduché, teď mě nenapadalo, čím bych mohl odlehčit atmosféru.
,,Ani zámecké zahrady se vám nelíbily?“ Zkusil jsem se optat na stereotypní téma. Alík má smůlu, zahrady jsou atraktivnější- i když to by znamenalo, že jsou atraktivnější, než já… To už mi ale odpovídal Alain, a i na Beattrisině tváři se objevil lehký, půvabný úsměv.
,,Ano, zahrady se jí opravdu líbí. Ví, že nebude jediná, ale doufá, že nějaký kout si tam pro sebe vyhlédne.“ Alain se na Beattris usmál. I já se na ni usmál.
,,To nepochybně, zahrada je velká.“ Rozhlédl jsem se kolem a na chvíli zakotvil svůj pohled na okně. Po té jsem se zase obrátil k zrzavé cizince.
,,Smím se zeptat, proč jste se vlastně přihlásila?“ Když jí Alain přetlumočil mou otázku, dívka zbledla. Rozhlédla se kolem a nervózně hledala pohledem pomoc u svého bratra. Ten jí opět něco řekl. Jsem si jistý jen tím, že ve větě zaznělo slovo upřímnost. Nakonec Alainovi řekla odpověď.
,,Donutili jí rodiče. Do Illei se zbytek rodiny přestěhoval především kvůli mně, za což cítím vinu. Beattris Francii milovala.  Proto jsem s ní jako tlumočník šel já.“
Naklonil jsem hlavu na stranu. ,,Pokud se vás mohu ještě na něco zeptat, jaké jsou vaše koníčky?“ Usmál jsem se. Pořád jsem se snažil uvolnit situaci. Tenhle rozhovor byl vyčerpávající. Beattris přikývla a pošeptala bratrovi odpověď.
,,Baví ji jezdit na koni, kreslit, zpívat, hrát na klavír, plavat a sbírá kameny.“ Usměje se na svoji sestru. ,,A taky zbožňuje zvířata všeho druhu.“ Alain se spiklenecky zadíval na Beattris.
,,Ale i ona by se vás ráda na něco zeptala. Jaké jsou vaše koníčky?“ Oslnivě jsem se usmál.
,,Mě baví šerm, běh, trénink s mou sovou a taktéž jízda na koni.“ Ušklíbl jsem se, očekávajíc syknutí. Tentokrát se ale Alík neozval. Buď tam nahoře usnul, nebo se rozhodl tuhle dámu neděsit. Jak šlechetné, bráško. Tak nám hlavně nenaslintej na hlavu. Po Alainově přetlumočení dívka trochu oživne.
,,Ptá se, jakou máte sovu,“ tlumočil Alain. Zazubil jsem se a pohodlně se opřel.
,,Sovu pálenou Felicii. Je nádherná, někdy vám ji rád ukážu.“ Tentokrát se syknutí ozvalo, jak jsem předpokládal.
Beattris se polekaně zvedla. Alain ji začal uklidňovat, aspoň co jsem vyrozuměl.
,,Vaše výsosti, co to bylo?“ zeptal se Alain, když se i s nervózní Beattris usadil. Snažil jsem se zadržet smích, což se mi tentokrát povedlo.
,,Ehm… Nejsem si jistý, ale služebnictvo dneska ráno říkalo něco o špatných trubkách, pravděpodobně nějaký problém s nimi.“ Usmál jsem se a bezděčně pohlédl nad sebe. Pak jsem se pohledem vrátil k vystrašené dívce.
,,Máte ráda sovy?“ Beattris s nepatrným úsměvem přikývla.
,,No, nebudu vás dál trápit. Rád jsem vás poznal, slečno Beattris. Těším se na další setkání.“ Usmál jsem se a elegantním pohybem se zvedl z pohovky. Po přetlumočení zprávy se zrzka zatvářila trochu provinile a její tváře nabrali odstín zralých jablek, nicméně se taky zvedla. Předvedla půvabnou poklonu a s Alainem v zádech se vrátila na své místo. A já vykročil za další dívkou. Tou byla drsně vyhlížející zrzka.
,,Prosím?“ Nastavil jsem ruku a usmál se. Dívka nadzvedla obočí a elegantně se vyšvihla do stoje. Moji ruku ignorovala. Pokrčil jsem nad tím rameny a vykročil k pohovce, předpokládajíc, že mě následuje. Posadil jsem se a mlčky poukázal na místo vedle sebe. Zatímco si sedala, nenápadně jsem si ji prohlížel. Byla to zrzka, ale ne můj typ. Vypadala až moc tvrdě. Měl jsem pocit, že se mě svým zeleným plazím pohledem snaží rozmačkat.
,,Slečna Mazikeen?“ Při zaznění svého jména automaticky pokývla hlavou.
,,Pro přátele Mazi,“ pronesla tiše s nepřítomným pohledem.  Váhavě jsem přikývl.
,,Dobrá, Mazi…“ V tom její hlava prudce vystřelila směrem ke mně a obočí jí vyjelo nahoru.
,,Kdo řekl, že jsme přátelé?“ Zmateně jsem zamrkal. Zrzka měla na tváři stále vážný výraz, ale v očích jí jiskřilo pobavení a uspokojení. Stiskl jsem rty do úzké čárky a vydechl.
,,Omlouvám se, vlastně se ani neznáme.“ Strojeně jsem se usmál. ,,Jak se vám líbí v paláci?“ Dívka naklonila hlavu a znovu pozvedla své husté obočí.
,,Jak se líbí kanárkovi, který doposud žil volně, ve zlaté kleci?“ Mluvila zcela klidně ale já už to nemohl vydržet. Čekal jsem něco úplně jiného.
,,Sakra, když se vám tu nikomu nelíbí, tak proč jste se hlásily?!“ Ujely mi nervy. Dívka nazdvihla obočí, a vzhledem k tomu, že ten pohyb jsem často prováděl já, už mě to dohánělo k šílenství. Její výraz teď nabral dosti okatou pobavenost, nejspíš nečekala, že po ní takhle vyjedu. Neomluvil jsem se ale.
,,To vám asi nedokážu říct, vaše výsosti.“ Pokrčila rameny. ,,Nemůžu mluvit za ostatní dívky a svůj důvod… vám zkrátka neřeknu.“ Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Tahle zrzka mě neskutečně štvala, ale zároveň mě bavily její ironické věty. Hezká sice nebyla, ale měl jsem z ní pocit takové té ,,bad girl“. 
,,A je něco, co byste mi o sobě řekla?“ Opět pokrčila rameny.
,,Záleží na tom, o čem mám mluvit. Ale většinu z toho, co jsem ochotna vám sdělit, jsem napsala do přihlášky.“ Ušklíbla se a podepřela si dlaní hlavu.
,,Můžete mi povědět třeba o vašich zájmech,“ zabručel jsem, též s úšklebkem.
,,Proč ne? Stejně si to nebudete pamatovat.“ Dívčin obličej se náhle ocitl kousek před mým. ,,Dva a třicet odpovědí na tuto otázku v té vaší kebulce nezůstanou,“ zašeptala a odtáhla se, přičemž se chichotala. Já nadzvedl obočí a jeden koutek zdvihl do úsměvu.
,,Podceňujete mě.“ Pod zrzavými vlasy sebou útlá ramena opět kmitla, než začala mluvit.
,,Mám ráda zvířata – což ale nepochybně víte, když máte tak dobrou paměť. Baví mě jezdit na koni a bodat mečem do nafoukaných princů.“ Ušklíbla se. ,,Ovšem nemusíte se bát, nejsem jen brutální. Mám i kultivované zájmy. Hraju na klavír a tančím již od mala.“ Suše jsem se zasmál.
,,Hezké koníčky.“
,,Já vím.“ Rusovláska mi věnovala sladký úsměv. V té chvíli jsem poprvé zahlédl, jak moc je nalíčená. Vlastně by nemusela být tak ošklivá, kdyby to ze sebe sundala.
,,No, zajímavé otázky už jsme nejspíš vyčerpaly – moment, ještě žádné nepadly. Každopádně, mě začalo hrozně bavit počítání židlí v místnosti, takže mě laskavě omluvte.“ S tím se zvedla a bez ohlédnutí odkráčela pryč.