Selekce- Nový začátek //RPG//

Temnou chodbou

Poprosím ty, které ještě nemají hotový rozhovovr, aby s přečtením této kapitoly počkaly.

,,Tak co, brácho?“ optal se mě Ben, když jsme vyšli ze studia. Probodl jsem ho pohledem.
,,Děs… A vůbec, nevěděl jsem, že máme v Illee tolik zrzek. – Jedna z nich vypadá jako Rebelka.“ Uchechtl jsem se. ,,Asi jí tak budu říkat. – A to, že skoro všechny zachází s nějakou zbraní, nebo umí aspoň bojovat?“ S úšklebkem jsem zavrtěl hlavou.
,,Mysli pozitivně. Třeba se navzájem pobodaj a proklají šípy,“ zazubil se Ben.
,,No to je hrozně pozitivní pohled na věc.“ Matka kolem nás prošla s kyselým výrazem a měřila si nás nespokojeným výrazem.
,,Je to podivné, ale náhody se stávají.“ Pak se konečně usmála. ,,Zvládl jsi to dobře, Alexi. Noviny si nejspíš smlsnou na tvém výrazu po otevření Graceiny přihlášky… Ale i mě to překvapilo. Nicméně ji tu ráda uvidím.“ Ještě jednou se na nás usmála a prošla kolem nás ke schodišti.
,,Snažím se nemyslet na to, že tu za pár dní budou… Budu je tu muset uvítat ještě před večeří. Merline, ta společná večeře! Ta bude horor…“ Zoufale jsem pošoupl nohou po mramorové podlaze chodby v přízemí a se sebelítostným výrazem si naštvaně měřil pohledem všechny, co prošli kolem. Ben se najednou zazubil.
,,Mám nápad.“ Naklonil se ke mně pošeptal mi další svůj výmysl. Usmál jsem se.
,,Bene, ty jsi úžasný bratr! Gracias!“ Taky jsem se zazubil.
,,Jen musím najít Henriettu, aby mi ukázala cesty tou šachtou.“ Nedůvěřivě jsem se na Bena podíval. ,,Při tomhle tě nemůžu nechat bez dozoru.“
Ben mi poslušně zasalutoval. ,,Jak si přejete, vaše výsosti.“ S úšklebkem jsem ho praštil do zad a vydal se hledat svoji sestru. Tenhle Benův nápad se mi skutečně líbí.
                              *******
,,Henry?“ zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. Ty se okamžitě otevřely. Za nimi stála drobná postava mé sestry. ,,Ahoj,'' řekla překvapeně.
,,Ahoj," usmál jsem se na ni. ,,Hele... Ty víš, kudy se dostat do větracích šachet, viď?" Nevinně jsem se na ni podíval. ,,Neukázala bys mi, kudy se dostanu nad společenskou místnost?" zamrkal jsem a usmál se.
,,Blázníš?'' vykulila na mě svá očka a zatáhla mě do své komnaty, načež se rozhlédla po chodbě, kde jsem před chvílí stál a rychle zabouchla dveře. ,,Nemůžeš to tady vykřikovat jen tak do vzduchu,'' tiše mě okřikla. Zasmál jsem se.
,,Promiň," šeptl jsem. ,,Tak ukážeš teda?" zeptal jsem se netrpělivě.
,,Samozřejmě, co bych pro tebe neudělala?'' usmála se na mě laskavě a já v ní uviděl mamku. ,,Jen za to budu něco chtít,'' tentokrát to byl šibalský úsměv.
,,Děkuji," usmál jsem se. ,,A co to bude, princezno?" dodal jsem s ironií slova ,princezno' a pozvedl obočí.
,,Uvidíš,'' mrkla na mě a během chvíle už mě táhla napříč palácem.
,,Počkej, kam jdeme?" volal jsem za ní se smíchem.
,,Vstupy do větracích šachet jsou v každém patře, ale také jsou všechny pořádně zabezpečeny, nečekaně,'' vysvětlovala mi když jsme scházeli ze schodů. ,,Táta je nechal dělat nové asi před pěti lety, ale na jeden vstup zapomněl... je schovaný ve sklepích. Někdo ho musel přehlídnout, ale když jsem se koukala na plány paláce z roku 1844, a neptej se mě kde jsme ho vzala, zjistila jsem, že tedy existuje a ihned ho prozkoumala. Jestli o něm nikdo neví, tak tedy ani není zabezpečený, a proto je tam volný průchod,'' dořekla udýchaně a pomalu nakoukla za roh, jestli tam někdo není.
Ušklíbl jsem se. Henry ví, co dělá, tak jsem jen šel za ní. Zná v paláci každý kout. 
,,Díky, ségra. Ale nemůžu se nezeptat; kdes ty plány vzala?"
,,Hele víš, že tě mám opravdu ráda, ale tohle je moc nadlouho,'' ušklíbla se na mě. Protočil jsem oči.
,,Máme čas." Rozhlédl jsem se, zda nikdo nejde kolem. ,,Povídej, jsem zvědavý." Naklonil jsem hlavu na stranu.
,,Dejme tomu, že jsem našla jednu místnost a v tom jednu věc, která mě navedla k tomu plánku.... a jsme tu,'' byl jsem tak zvědavý, co z ní vypadne, že jsem si ani nevšiml, že jsme došli do sklepa. Před námi stála obrovská, stará a brouky prožraná skříň pokrytá pavučinami.
,,Ble..." Znechuceně jsem na skříň pohlédl. ,,Já tě někdy nechápu, Henry..." Uchechtl jsem se. ,,Opravdu to byla taková náhoda?" S pozvednutým obočím jsem se rozhlédl kolem. ,,Eh, a kudy teď?" Doufal jsem, že nepolezeme do té skříně.
,,Alexi, co myslíš?'' Stoupla si ke skříni a celým těm se o ni opřela. ,,Budeš tu jenom stát, nebo mi pomůžeš?''
Zaskučel jsem a přiskočil k Henriettě. Zabral jsem a pomohl jí odsunout skříň dál.
,,Až mi potom řekneš, že další vchod je někde nahoře, a je zcela pohodlně přístupný, nepřej si mě," nabádal jsem sestru a bedlivě si prohlížel tmavý tunel, který se objevoval za skříní. Chvíli jsme si jí oba prohlíželi a nakonec se Henry vydala do té tmy. Pohlédl jsem za svou sestrou do útrob roury a vydal se po čtyřech za ní. Celou dobu jsem měl nepříjemný pocit, že se tam někde praštím do hlavy.
,,Jak je to daleko k dámskému salónku?“
,,Budeš se mě ptát každých pět minut?" Zastavila se a naštvaně na mě otočila hlavu. Celá se otočit nemohla, jelikož tu byl velmi malý prostor, sotva jsem se trubkou prorval já. ,,Protože jestli jo, tak tě tady klepnu a věř mi, že by tě tu nikdo nehledal, ale na druhou stranu si myslím, že by byl Ben rád, že místo o tebe se budou ty dívky rvát o něj, protože je jako druhý následník trůnu," otočila svou hlavu zpět a vydala se znovu po čtyřech vpřed.
Zašklebil jsem se. ,,Vždyť jsem se ozval poprvé," zaprotestoval jsem, ale dál tmavou chodbou lezl za ní.
,,Ale máš pravdu. Ben by byl nadšenej." Zasmál jsem se. ,,Já bych mu to dopřál," dodal jsem šeptem.
,,Chceš si o tom promluvit?" její hlas zněl zase mile a trochu smutně, jako by mě litovala. Pousmál jsem se. ,,Není moc o čem. Jen se mi příčí představa selekce." Pokrčil jsem rameny, což mě stálo bolestné naražení pažemi do stěn roury. ,,Sakra!" sykl jsem a s naštvaným výrazem si třel ramena dlaněmi. ,,Henry, přiznej se. Jak často sem chodíš? Pohybuješ se, jako bys tu znala každou zatáčku." Ptal jsem se, zatímco jsem dlaněmi před sebou šátral a částečně se plazil kdoví čím vším zasviněnou chodbičkou.
,,Dejme tomu, že díky těmhle úžasným chodbičkám, znám všechny drby v tomhle paláci a že jich vím opravdu hoooodně," smála se od ucha k uchu. ,,A jsme tady!"
,,Uff... Merline, děkuju." Vyhlédl jsem malým zamřížovaným otvorem do velké, osvětlené místnosti. Pro moje oči to byl šok. Přímo pode mnou ležela prostorná pohovka pokryta černou kůží. Na ní se válelo několik pohodlných polštářů. V místnosti vyšívala jen jedna dáma – lady Coraline z rady. Všichni si jí váží.
Je opravdu překvapující, vidět ji tady takhle. Usmál jsem se na Henry, jejíž obličej jsem konečně viděl. ,,Díky. Tak co za to budeš chtít?"
,,To se dozvíš, až v pravý čas," šibalsky se usmála. ,,Tak kdy by měli ty dívky dorazit?" Zeptala se unuděně.
,,Za tři dny..." Nedůvěřivě jsem si ji změřil pohledem. ,,Začínám se bát," podotkl jsem a přivázal konec červeného provázku na jednu z tyčí tenké mříže. Starý, účinný trik. Jinak sem tou tmou za popozítří netrefím. Po té jsem se otočil ke zpáteční cestě. ,,Můžeme se vrátit?"
Nechápavě se podívala na červený provázek, ale nic neříkala, pouze přikývla a společně jsme se vydali zpět.
                     *******
O tři dny později jsem se tou samou chodbou, za pomoci provázku, jehož červená barva ve tmě nebyla vidět, plazil k nad dámský salónek. Když jsem se doplazil k zamřížovanému otvoru, jen tak pro efekt jsem si stáhl do čela kapuci své oblíbené černé mikiny a snažil se najít pohodlnou polohu.
Přitom jsem si prohlížel, jak dívky s různými výrazy- některé znuděně, jiné nervózně- hledí na učitelku etikety. Spočinul jsem pohledem na jedné blondce. Ona snad spí?
Zadusil jsem smích rukávem mikiny a pak už jen čekal.

Tak co, už tuš íte, co se na vás chystá?😏😏