🕊️✝️LET ME LOVE YOU ✝️🕊️ / Park Ji-Min/~<3~ / Choi Hyo Soo/

🇰🇷Část 1. /I'm sorry/

~Hej, dávej pozor ty rejžožroutko!...
Po následné nadávce směřované na mě se rozezněl veliký výbuch smíchu holek které stály naproti mě.

Ano, pořád mám pár lidí kteří mi nepadli do oka, a vidím že ani já jim moc ne.
~ Choi, počkej prosím!.
~ Samozřejmě Lee!.
Otevřela jsem skříňku a v rychlém tempu si z ní vyndala všechny věci které potáhnu zas domů.

~Co ty tady tak brzo?
Vychrlil na mě z poza rohu Lee až jsem se prudce otočila.
~ No odpadly nám poslední dvě hodiny, tak teď jdu domů ale jestli máš čas tak jestli by si nechtěl někam zajít?

Lee se na mě jen podíval se souhlasným úsměvem a vyrazili jsme spolu před školu, kde jsme odbočili směrem k městskému parku.

Posadili jsme se na lavičku vedle velké japonské třešně která pomalu odkvétala a její květy nám padaly přímo před nohy.

~Lee, promiň ale asi nemůžu, jedu na týden totiž zpátky za mým tátou do Busanu. Jedu už zítra.

Zatvářil se zklamaně co jsem odmítla jeho nabídku abych přijela na narozeninovou oslavu 20 narozenin.

Už to plánoval celkem dlouho, ale nedá se co dělat, jet za otcem musím i kdybych se měla rozkrájet, kvůli střídavé péči.

~Nevadí Choi, udělám klidně i druhou oslavu jen aby si tam byla i ty, nemůžu přece aby tam moje nejlepší kámoška nebyla.
Řekl s lichotivým tónem v hlase a kamarádsky mi dal jeho ruku kolem ramen.
Opravdu hodně mám ráda, vždy jsme se brali jako jen kamarádi ale teď to vypadá že máte vztah pokročil o jeden level víš.

Ale nevím jestli já bych ho zrovna chtěla jako přítele, budu ráda když to zůstane tak jak to je.

Pár minut před mým odchodem jsme si ještě povídali o různých osobních až po školu.
~ Promiň, ale už bych měla vyrazit jinak na mě mamka bude celkem naštvaná.
Rozloučila jsem se s ním a pevně ho naposledy objala.

Rozloučila jsem se a vyrazila jsem směrem domů. Celkem jsem už měla husí kůži, stmívalo se a všude samé černé stíny které pomalu opticky blížili metr za mnou.

Nenápadně jsem zrychlila svůj pomalý krok a průměrně za čtvrt hodiny jsem byla doma.

Hned co jsem zabouchla dveře od bytu jsem si oddechla s velkou únavou a menším strachem a odhodila svou těžkou tašku do rohu malé chodby.

Z mé kapsy jsem si vytáhla můj mobila prohlížela soc. sítě. Po půl hodině jsem čekala na mámu dokud nepřijde z práce, pracuje až do jedenácti, a jelikož bylo kolem půlnoci tak jsem se o ní začala trochu bát.
Za nedlouho mi přišla od mámy zpráva že přijde kolen půl jedné. Už jsem byla přichystána jít spát a tak jí asi uvidím až ráno než odjedu na letiště.

Už se mi pomalým tempem zavírali oči únavou, a pak jsem si uvědomila že jsem si ještě nezabalila kufr. Tohle se mi stává celkem často.

V těle mi projel proud adrenalinu a prudce jsem vystřelila z postele a mířila přímo ke skříni kde jsem si vytáhla pár kousků oblečení a přemýšlela jsem i o nějakém více společenském obleku ale nechala jsem ho ve skříni.

Po pár minutách přerovnávání kufru jsem ho následně zamkla a připravila ho ke dveřím.

Byla jsem vyčerpaná ale stejnak mě zbývalo ještě pár sil a koukla jsem se do mobilu, ale moc dlouho jsem to nevydržela a za pár minut jsem usla do tvrdého spánku.