🕊️✝️LET ME LOVE YOU ✝️🕊️ / Park Ji-Min/~<3~ / Choi Hyo Soo/

🇰🇷 Část 4. "ummm...halloo"

Choi's pov :

Osmá hodina ráno, čas kdy mi zazvonil budík. Celou noc jsem nespala, probouzela jsem se skoro každou hodinu... A ano, až tak moc mi ten kluk zalezl do myšlenek.

"Sakra, musím..ho... dostat...z...hlavy!!"
Při mé snaze si vymýt paměť boucháním se polštářem do hlavy nezabírá. Přitom jsem si vzpomněla na jednu další věc.
"Ten pa-pírek..." Zakoktala jsem si pro sebe a začla papírek hledat, ale pořád marně.

"Aaahaa, už to mám" nechala jsem si ho dole v mé bundě, když jsem přišla dom, neměla jsem myšlenky na to abych mu zavolala při příchodu domů, tak jsem to nechala být.
Vzala jsem si bačkory a utíkala dolů k mé bundě.
"Dobré ráno tati"
"Dobré" odpověděl

Můj otec se vrátil z několika denní pracovní cesty domů, zrovna, když to je nevhod.

"Copak hledáš, vypadáš jak leklá ryba? Pojď mi pomoc s tím nádobím, co si tu nechala celý ten týden."
"Promiň, ale... mám důležitější... věci na práci"
odfrkla jsem rázným tónem hlasu a hledala dál v mých kapsách od bundy.

"Hele, dnes ráno jsem našel nějaký papírek na zemi tak jsem ho vyhodil, ne že bych se koukal co tam bylo ale... bylo tam tel. číslo.. myslím".

"Řekla jsem že mám dů-..... cože?!?"
Poladla jsem se ze země a utíkala k popelnici. Bože.....jaký to trapas, musela jsem vytáhnout z popelnice malý pytel s papíry. Roztrhla jsem ho a začala hledat.

Táta se na mě díval jako na nějakého blázna co utekl z Bohnic, ani se mu nedivím.

"Mám hooo, jsem fakt dobrá" oddechla jsem si a dala si pašáka na rameno.

Moje úspěšné hledání naštěstí skončilo, a šla jsem zpět do mého pokoje.
Klepu se, sítím v mém břiše strašné křeče z nervozity, mám mu tedy zavolat..

Popadla jsem svůj mobil, otevřela papírek a vyzvonila číslo...nevím co mu mám říct.

Když to najednou někdo zvedl na druhé straně, začalo mi být srdce jako o závod.
Z mobilu se ozval krásný hlas který lahodí mým uším.

"Ummm, hallo? Park Jimin u telefonátu."

Rychle jsem škubla mobilem od ucha....vážně to je on.

"Ahoj, ta-ddy Choi, ta holka které si dal telefonní číslo včera večer"

Jimin's pov :

"Ahoj, ta-ddy Choi........"

Když jsem uslyšel její jméno, ztuhl jsem. Co dalšího říkala jsem neslyšel.
Rychle jsem si dal malou facku, odtáhl mobil od ucha
"Ona mi vážně zavolala..."

Řekl jsem potichu do mé dlaně a lehce se pousmál.

"Ohhh...ahoj Choi, hele ještě jednou se ti chci za ten včerejšek...i předvčerejšek omluvit, choval jsem se hrozně."
Rychle jsem to ze sebe vysypal a lehce si povzdychl.

"Nic špatného si mi neudělal, tedaa až na to že si mi trochu zalhal.."

"Ahhhh, ty už to... víš.."
Řekl jsem rozpačitě, v mém hlasů byl slyšet zármutek.
Musel jsem ji lhát, nevěděl jsem jestli to bude další ARMY která se mnou chce chodit jen protože jsem Park Jimin.

"Chci se ti omluvit ještě za tohle, měl jsem ti říct pravdu, ale jsem rád že se na mě moc nezlobíš, nechceš někam zajít, abych ti to vynahradil?"

Choi's pov :
Opravdu mě pozval?
nemůžu tomu uvěřit, občas se chová jak hulvát, ale když se mu podíváte do duše, je to milý kluk, který potřebuje pozornost.

"Vynahrazovat mi nic nemusíš, ale půjdu rr-áda.." vykoktala jsem nejist s úsměvem.

"Dobře, jsem rád. Ještě ti napíšu, kdy a kde se sejdeme, protože pár dní budu pryč. Tak zatím.. krásko" *zavěsil*

Opravdu mě nazval krásko?...
Hned co to položil, začala jsem se červenat až za ušima, buší mi srdce jako o závod, ale za to to stálo.

AHOJ VŠICHNI CO TU JEŠTĚ ZŮSTALI! 😔😅♥️
Cítím se strašně blbě, přesně po dvou letech jsem zase tu, a snažím se oživit tuhle fanfikci.
Říkám si, jestli to není náhodou marný, ale sama jsem se rozhodla, začalo mě to bavit a chytla mě múza, doufám že tady aspoň ještě někdo u tohoto mrtvého příběhu zůstal.🖤
Budu se snažit co nejvíce aby to tu zase ožilo, tak annyeong a zas někdy 🙋♥️.