🕊️✝️LET ME LOVE YOU ✝️🕊️ / Park Ji-Min/~<3~ / Choi Hyo Soo/

🇰🇷 Část 2. /Excuse me/

    Tak brzy. Ale až moc pozdě pro moji   mámu která mě probouzela v deset hodin dopoledne.
      ~ Máme naspěch Choi, jestli nevztaneš tak ti to uletí, a letadlo na tebe nepočká.
   Vyhrožovala mi s ne moc příjemným výrazem ve tváři, což nebylo moc super ji takhle vidět po ránu.
           Pokoušela jsem se vstát z postele ale moc se mi jako obvykle nechtělo. Po pár minutách jsem se šla převléknout a vytáhla jsem ze skříně něco na letní styl, neměla jsem v plánu se venku usmažit a tak jsem si vzala tílko a k tomu černé kraťasy.
  Lehce jsem se nalíčila, postačil mi jen korektor nejsvětlejší barvy řasenka a trochu tvářenky.
  
~ Už jdu!. Okřikla jsem mámu která už na mě čekala v předsíni u dveří.
       ~ Hlavně na sebe dávej pozor a drž se pokynů svého otce, než těch tvých kamarádů.
    Jen jsem na její příkaz znechuceně kývla v souhlas, popadla svůj kufr, rozloučila se s mámou a nasedla do žlutého taxíku který byl zaparkovaný u bytovky.
    
      Aspoň si od toho všeho nějak odpočinu. Budu ráda když zapomenu na všechny ty problémy jako je škola, a nedodělané domácí úkoly z angličtiny.
 
Jela jsem přibližně půl hodiny než jsem vystoupila před letiště kde bylo stovka lidí kteří se stejně jako já snažili dostat na terminál. Po těžkém hledání vidím vstup do mého letadla se směrem do Busanu.

                                >•<

      Když jsem uslyšela svůj budík na mobilu který mě měl vzbudit hned pět minut před příletem, posbírala jsem si všechny věci co jsem měla na sedačce a pomalu jsem se blížila k východu z letadla.

< Choi Hyo Soo >  psalo se na velkém kusu papíru který vyzdvihal mladý pán jenž stál u menšího mikrobusu který mě měl zavést za mým otcem do centra.
   V busu jsem si zapla písničku od GOT7, miluju ty chlapce, nejen že jsou talentovaní ale také hezcí, a to se musí nechat.
      Behem cesty jsem se zadívala na malé kapsičky které stékaly z malého okýnka. Přemýšlela jsem o spoustu jiných věcí než obvykle, třeba co by se stalo kdybych byla slavná, nemusela bych mít tolik nadbytečných prací, které mě jako každý den nehorázně zatěžují a ubírají energii z každého normálního dne.
   
Po dlouhém přemýšlení nad mým životem prudce zabrzdil autobus čímž se mi všechny věci rozsypaly na chodbu mezi autobusem.
 
    Když řidič zastavil, pomohl mi a já vystoupila na kraj chodníku vedle krásného jednopatrového domu světlešedé barvy.
Můj otec je na tom o poznání líp jak já s mojí mamkou.

Pracuje jako spolupracovník v nahrávacím studiu, takže se dá očekávat že se zná se slavnějšími lidmi.

  Zazvonila jsem na průhledný zvonek, otevřeli se dveře a v nich stál od ucha k uchu můj usmívající se otec.

S otevřenou náručí mě přivítal a pozval dál.

~ Tak jak se máte?
     ~ Ne zas tak špatně jak před půl rokem.
Odpověděla jsem mu s neutrálním výrazem ve tváři, nejsem teď nějak extrémně šťastná že tu jsem. Ale to si vždy za pár dnů zvyknu.

~ Promiň tati, ale není mi nějak dobře asi si půjdu lehnout tak dobrou.
  Odložila jsem svojí večeři, které jsme se ani nedotkla a utíkala jsem do svého pokoje.
 
Poslední půl hodiny jsem se k smrti nudila a pak mi zapípal mobil na který mi přišla zpráva od mé kamarádky Hyuny která bydlí pár bloků odtud.
H : Ahoj, chtěla bych s tebou někam zajít pokud budeš mít čas, jestli můžeš tak napiš.

Me : Ahoj, klidně přijdu stejnak se tu nudím.

H : Dobrá, tak za půl hodiny před Toronto klubem. Už se těším. ^^

      Ona si pro mě vždycky nachystala nějakou párty, sice párty mezi padesáti lidmi moc nemusím ale jednou za čas se to dá.
  
  Když jsem měla ještě pár minut, tak jsem se ještě šla líp převléknout, ale čeho jsem v tuhle chvíli litovala byli ty šaty které jsem si jako blbá nevzala.