Together《KIRIBAKU》

3.

Katsukiho jako každé ráno vzbudil budík v sedm hodin ráno a místo toho aby ho vypnul jen po něm hodil líně polštář a ležel dál.
.
.
.
"Katsuki! Okamžitě zvedni tu svou línou prdel a jdi do školy! Nestíháš!" Zakřičela na něho ze schodů matka a šla mu udělat rychlou snídani. Katsuki okamžitě vstal, protože chtěl ještě chvilku bydlet pod střechou a převlíkl se do uniformy. Ovšem kravatu nechal pohozenou na posteli a šel se dolů nasnídat.

Když koukl na hodiny ukazovaly půl osmé. *No doprdele!* Rychle si vyčistil zuby a bez snídaně utíkal do školy. Jen tak tak stihl doběhnout do třídy před druhým zvoněním, sedl si na svoje místo a dělal, že se nic nestalo.

Všiml si Eijiroua, jak se baví s Dekuem.
"Zkurvenej Deku!" Řekl si pro sebe a koukal na ně dokuď si ho Eijirou nevšiml a nepřišel za ním i s Dekuem.

"Ahoj, Bakugou!" Eijirou vesele pozdravil kamaráda.
"A-ahoj, Kacchane..." Deku se nervózně zasmál a Katsuki se na něho s přivřenýma očima podíval.
"Vypadni, Deku." Sykl na pihatého chlapce a ten se sklopenou hlavou odešel.

"B-Bakugou! Proč si ho vyhn-"
"Nebudu poslouchat ten jeho zkurvenej hlas!" Přerušil ho Katsuki a odvrátil pohled od Eijiroua.

Eijirou si jen povzdechl.
"Chjo, s tebou je to fakt těžký."
"Drž hubu." Odeskl Katsuki.
"Už mlčím." Zasmál se rudovlásek a chvilku si povídal s kamarádem dokuď nezačalo vyučování.
.
.
.
Když skončilo vyučování Katsuki se sbalil a chtěl se jít projít, když v tom ho zastavil Eijirou.
"Hej, chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěl jít v pátek do kina?" Zeptal se Katsukiho.
"Nevím jestli bude čas, ale fajn." Uchechtl se Katsuki a šel dál.

"Počkej na mě!" Eijirou ho doběhl a šel s ním ven.
"Kam chceš jít?" Po chvilce se Katsuki zeptal.
"Hmm, po pravdě mě to je jedno. Kam chceš jít ty tak tam chci já." Usmál se na něho Eijirou.

"Takže do kavárny." Odvětil Katsuki a vyrazil do své nejoblíbenější kavárny, která je blízko školy. Eijirou šel hned za ním a prohlížel si Katsukiho.
"Uhmm, Bakugou?" Váhavě oslovil kamaráda.
"Co je?"
"N-Nepotkali jsme se někdy v minulosti...? Myslím, že už jsem tě možná někde viděl, když jsem byl malý..." Sklopil hlavu k zemi a koukal se na svoje boty.

"J-jo... v dětství... u-u moře.." Katsuki zaraženě odpověděl a otočil se na Eijiroua.
"Heh, myslel jsem si to..." Zářivě se usmál jako když byl malý.
Oba chlapci dostali silný pocit nostalgie.
.
.
.
Po chvilce došli do kavárny a sedli si na dvě volné židle.
"Co si dáš? Já nejspíš...zase frapuccino." Přemýšlel Katsuki.
"No, heh já se v kávě moc nevyznám takže si dám to stejný, co ty." Zasmál se a rozhlížel se po kavárně. Bylo tu krásně vymalováno. Bílé stěny s béžovými pruhy dodávaly zákazníkům přijemnou náladu.

Když si oba objednaly za chvilku měli na kulatém stole velké kelímky studeného frapuccina a k tomu přiobjednané pohárky s karamelovou zmrzlinou. Ihned se oba pustili do zmrzliny. K tomu Katsuki upíjel frapuccino.
"Ochutnej to." Nakázal Eijirovi a čekal až se napije.

"Ó můj bože! Asi jsem začal žít!" Zasmál se Eijirou a zběsile pil.
Nato se Katsuki jen pousmál a jedl dál.
Eijirou zalapal po dechu.
"T-ty ses usmál! Sám od sebe! Viděl jsem to!" Nadšeně pokřikoval po Katsukim.
"P-pšt! Buď ticho! Neřvi tolik!" Nervózně sykl na Eijiroua a rozhlídl se, jestli je někdo neslyšel.

"Co se pořád tak stresuješ? S-Stydíš se za mě...?" Eijirou se smutně na něj koukl.
"C-co?! Ne!" Chytl ho za ruku.
"Proč si to myslíš?! Jak tě to vůbec napadlo?!" Nechápal ho. Proč by se za něho měl stydět?
"No, já...vždycky když jsem s tebou tak...jsi nervózní." Spíše špitl, až ho Katsuki skoro neslyšel.

*Co mu mám doprdele říct?! To mu mám jako říct že ho strašně miluju, chci ochutnávat jeho rty a vyprcávat z něho duši?! Ha to určitě!*
"J-já jsem nervózní pořád." Zalhal, slabě se usmál a pustil mu ruku.

"F-fajn..." Taky se usmál, zvedl se ze židle a objal Katsukiho. Ten jenom zrudl a váhavě ho taky objal.
.
.
.
Chlapci po hodině vyšli ven z kavárny a Katsuki se zastavil.
"D-díky..." Tiše poděkoval a koukal na svoje boty.
"Hm? Není zač!" Usmál se Eijirou.
Po chvilce za bloňďákem přišel, jemně ho chytl za bradu a tak mu zvedl hlavu.
"A usměj se." Uchechtl se Eijirou a čekal na jeho úsměv. Nakonec se dočkal, zamával mu a odešel domů.

Katsuki byl rudý jako rajče držící se za bradu. Bylo mu to příjemné, když se ho Eijirou dotýkal. Chtěl, aby to dělal častěji. Pořád a pořád dokola.

Hoi! Tato kapitola nejspíš nebyla nic moc, nebo se mi tak aspoň zdála. :/
Každopádně děkuju všem čtenářům za hlasy a omlouvám se (opět) za chyby. ^^