Jsi tu stále se mnou??

kapitola čtvrtá

Usínám. Sestra rozrazí dveře do pokoje a leknutím mi zaskočí slina v krku. Ten nepříjemný pocit vyměňuje nevhodná poznámka na její chování. Jakmile ulehla do postele, matka přinesla vodu a políbila jí vlásky. Otec udělá to samé jen přichází bez skleničky a dává pouze polibek. Popřejí si dobrou noc a odchází. Jako vždy ignoruji. Teď uz jen vyčkávám, kdy konečně sestra usne. Bratr odešel do hospody tudíž se vrátí zase kolem třetí hodiny ranní. Sestra usíná kolem devíti hodin večer. Perfektní čas, který můžu využít jen sama pro sebe. Jakmile sestra usla, odbíhám k balkonu. Vidím je. Konečně vidím to nekonečno z kterého mám fobii. Nedokážu si přiznat ani představit, že něco můžeš být nekonečné. Jak to vypadá?? Jak nekonečné to je?? Co se tam zkrývá?? Je vůbec možné, aby bylo něco nekonečné?? Co vesmír?? Je opravdu nekonečný?? Kdyby vesmír někde skončil, co je za tím koncem?? Hodiny bych mohla přemýšlet nad různými teoriemi. Bohužel nikdy neuslyším odpověď.

Třesu se. Ne zimou, nýbrž nemůžu zadržet emoce které celý den držím pod pokličkou. Snažím se nedávat city najevo. Lidi hledají vaší slabinu a když ji konečně najdou, využijí ji. Srazí tě na kolena a ty se už nezvedneš. Pokud ano, jizvy Vám zůstanou navždy. A nikdy nezmizí. Proto nikdy nesmím ukazovat "pravou tvář."
Kamarád sliboval ,,neboj se, když tu jsem já, nemusíš se přetvařovat. Buď sama sebou. Já tu budu vždy s tebou a pro tebe. Řekni mi co te trápí, klidně se vyspovídej. Pomůže ti to." A já kráva věřila. Pověděla jsem vše. Vše do jediného detailu a citu. Věděl opravdu celý můj příběh. Svěřovat se byl ten největší omyl v mém životě. Poučila jsem se a už to nikdy neudělám. Naučit se držet city na uzdě bylo těžké. Přesto se to naučit šlo. Nakonec je to jednoduché. Přetrpět celý den, a v noci vše vypluje na povrch. Někomu to možná přijde sobecké, někomu normální, někomu nepochopitelné nebo nemožné. Ale s trochou odhodlanosti a nějaké zkušenosti, opravdu jde udělat cokoliv. Možná jsem opravdu trošku sobecká ale to každý z nás.

Nejenom se třesu, ale začínám cítit něco stékajíc po mé tváři. Slza. Jediná slza, tak ji nechávám stékat k bradě, kde nakonec odkápne na tmavě modrý koberec, který v noci vypadá ještě temnější až černou. Přemýšlím co mám udělat první. Sedím u balkonu na zemi. Vytahuji ze skříně bratra láhev s alkoholem. Napiju se. Cítím tekutinu která se mění v hořkou, železnou chuť lihu. V krku cítím příjemný pocit horkosti. Rozehřeje mi to celé tělo. Příjemný to pocit. Dám si druhý lok. Poté chvíli hrabu v tašce, kterou si beru každý den do té cvokárny jménem škola. V které nemůžeš nic jiného, než sedět, mlčet a dělat, že tě to zajímá. Vytahuji malou bílou krabičku. Otevřu ji a vytahuji jeden plátek zabalený v jemném papírku. Opatrně oddělám papírek a přejedu prstem po hraně ultra tenkého kovu. Malinká lajna na prstu mi zůstala. Vezmu žiletku mezi ukazováček a palec který pevně stisknu. Pomalinku se vracím k velkému oknu a sednu si. Opřu se ramenem o okno aby jsem viděla na hvězdy a zároveň měla trochu světla svítící na ruce. Tak dlouho jsem to neudělala. Přes týden, skoro dva jsem "čistá." Mám připravených pár kapesníčků abych mohla skrýt všechny stopy po krvi které bych mohla zanechat. Pamatuji si jak matka viděla kapku krve na mém polštáři. Tehdy už měla podezření. Tehdy jsme měli mezi sebou průměrný vztah. Tak jako matka s dcerou, které se nebaví. Navzájem se ignorují. Tento vzájemný vztah mám na mysli. Poslední půl rok se neignorujeme. Hádáme se. Jediné slova které mezi sebou promluvíme. Hádáme a řveme na sebe jen kvůli blbostem. Jen protože matka zjistila že jsem se začala sebepoškozovat. Jak já jsem blbá. Celý rok co jsem to začala dělat, se krásně tajilo. Dokážu skrýt i ty nejhlubší rány. Ale jen kvůli jedné kravině, musí všechno skončit. Ten krásný ignor. To krásné nic. Jizvy na kotnících. Proč jen jsem tak blbá?? Nevzít si ponožky když jdu z koupelny. To jediné mě prozradilo. Kdyby jsem si je tehdy vzala, co by se dělo dnes?? Kdyby si jen matka nevšimla té zjizvené nohy. Můžu si za to sama. To já dělám ty řezy. Jen já důvěřuji lidem, kteří mi za to nestojí. Kteří stejně zradí, ublíží a odejdou. Když odejdou, přijdou další. Takový neškodný koloběh života.

Kéž bych měla kousek větší odvahy udělat trošku větší, hlubší řez na té tepně. Projet jí čistě a souvisle. Přes celé předloktí k zápěstí, po vnější straně ruky. Jak jednoduché. Ale bojím se. Je to zvláštní. Bojím se vlastní smrti ale také žít. V křesťanství se říká jak budeme žít tam nahoře věčně. Nebo naopak za své činy budeme pikat v pekle. Před branami nebe se rozhodne zda budeš žít věčně, nebo budeš za hříchy pikat. Muslimové na věčný život také věří. Do pekla vstoupí tehdy, když nepřejdou most který vede do ráje. Jakmile převažuje více špatných skutků nad těmi dobrými, z mostu spadneš. Reinkarnace v buddhismu je méně známá. Lidé věří, že mysl či vědomí, se po fyzické smrti přemění v jinou fyzickou bytost. Je to jednoduché. Přečíst si co vše, se může dít po smrti. Ale nikdy v životě to nezjistíte. Až po smrti poznáme opravdovou tvář všehokoliv.

Pokládám tu ostrou věc na ruku. Jsem rozhodnutá že udělám zase znovu ten špatný skutek, který se mi podepíše na těle a zůstane tam na celý život. Smířená se skutečností padám do euforie. Nevím už ani co dělám. Přehnané emoce se mi mísily s ruznými myšlenky. Jsem zmatená proto udělám ten tah. Jeden řez. Žiletka projíždí pokožkou a zachvilku vidím jak vjíždí čím dál hlouběji. Na povrch vyvrcholí první kapka krve. Nová otevřená rána. Pomaličku odtéká jedna kapka padající na kapesníček již na koberci připravený. Koukám na tu krev. Je tak rudá a krásná. Vždy si představuji, jak byť jen jednou kapkou, odtéká tolik starostí, stresu, strachu. Jakmile dopadne, vše zmizí. Možná už blouzním nebo jsem psychopat, ale kdo by odmítl nějakou věc, která mu pomáhá od bolesti?? Když má člověk možnost, vezme si co potřebuje a odejde. Pochvíli se vrátí, a vezme si věci které možná ani nepotřebuje. Pak se u lidí stávají sobečtí lakomci. Chtějí čím dál víc. Čím víc vidím krve a cítím bolesti, odchází ze mě snad vše zlé. I když si dělám to zlo samo.

Zatmění před očima, temná mysl. Už necítím nic. Jen bezdůvodně dělám další řezy které neovládám. Nevím proč, ani jak. Ztratila jsem vše. I ty hvězdy už nevidím...