Jsi tu stále se mnou??

kapitola šestá

Sobota. Krásný to den. Mám ho ráda od té doby, co jsem poznala jednu osobu. Od té doby, co rodiče odjíždí před tímto dnem na chatu. Jsou pryč od pátku do neděle. Mám čas si pročistit hlavu a dělat, co se mi zlíbí.
V pátek, po posledním otravném zvonění školního zvonku, hledám po škole svojí jedinou kamarádku. Možná je to jediný člověk který mi rozumí a pomáhá. Ale stačí mi. Jsem za ní ráda. Na oplátku se snažím o to samé. I když s ní nic taky není jednoduché, je stejná jako já. Ovšem, menší rozdíly se najdou. Ona má ráda děti. Já je nesnáším. Ona je menší a starší (něco kolem 150-160 cm), já jsem větší a mladší (okolo 175 cm). Ona se snaží myslet pozitivně, já na to kašlu a myslím pesimisticky. Stejně mu vždy vykouzlí úsměv na tváři. To umí jedině ona. Říkejme jí... Imõto-san.
Pamatujete si toho nejmenovaného člověka na začátku této knihy?? Toho člověka který mě pomalu ale jistě ničí?? Ten, není sám. Je jich kolem mě víc. Ani si to často neuvědomují. Ale nebudu jim to vyčítat. Jen chci podotknout, že Imõto-san to není. A je to snad jediný člověk. Pokud někdo toto čte z mých přátel, ví o koho se jedná. A pokud to čteš ty Imõto-san, děkuju ti, že tu jsi. Už jen tvoje existence vykouzlí náhodnému člověku úsměv na tváři. <3

Jakmile najdu Imõto-san po škole, jdeme ven před školu na lavičky kde si jen tak povídáme a domlouváme se na sobotě, kdy za ní vždy přijedu a jsem tam až do nedělního večera. Bohužel tento víkend k ní nemohu. Už něco má a neměla by na mě čas. Nevadí mi to. Chápu to. Rozhodnu se tedy pro plán B jak si užít víkend.
Píšu přes messenger moji staré kamarádce a seženu od ní pár gramů marihuany. Ještě v pátek večer za ní jedu přes polovinu města Prahy, kde mi jí předá. Cestou zpět si koupím v jedné večerce tabák na cigarety, které mi už došly. Nacházím nejbližší lavičku, trošku dál od davu lidí. Z tašky vyndám krabičku s dutinkama, zapalovač, baličku a na konec přihodím tabák z kapsy u mikiny.
Otvírám tabák a prsty se ho snažím drtit. Za chvíli si naplňuji baličku a přidávám dutinku. Dva tahy a je hotovo. Beru zapalovač ležící vedle mě, škrtám, zapaluji a tahám do plic. Krásný to pocit. Mezitím co kouřim první, začínám balit druhou. Jakmile je dobaleno, ještě přemýšlím jestli chci další. Ovšem, že ano. Dokouřila jsem první cigaretu, a už na mě koukají krásné další dvě. Postupně si v klidu vykuřuju další. Proč vlastně kouřím?? Jednoduché, chci umřít. Možná to bude pomalé, ale jednou se dočkám. Ano, chci dojít do toho stádia, kdy kašlu krev a dusím se jí. Ano, chci dostat rakovinu a neléčit ji. Ne, nezměním svůj názor. Možná někdo o mě smýšlí jako o psychopatovi, a Ano, asi má pravdu.
Všechny dokouřené cigarety si típnu o předloktí kde se mi začínají dělat pěkné puchýře, které s radostí potom rozřežu žiletkou.

Těsně před místem, kam mám namířeno, se porozhlednu po okolí abych zjistila, zda v tomhle okolí nikdo není. Lehnu si pod strom a koukám na tu krásnou modrou oblohu. Po chvíli se mi ale začne motat hlava. Nesnáším ten pocit. Nenávidím ty myšlenky. Nenávidím vesmír, nenávidím nebe. Jinak řečeno... jsem Apeirofóbik... Co to Je?? No... řekněme že trpím chorobným strachem z nekonečna.

Sednu si, vytáhnu z tašky všechny potřebné věci a celá natěšená balím jointa z jednoho gramu a trošky tabáku. Jakmile se přesvědčím, že je pořádně a kvalitně ubalený, sáhnu po zapalovači. Zapaluji a hned na to si lehám do trávy. Pár potahů a cítím se konečně po dlouhé době šťastná. Úleva, štěstí, strach, obavy, radost, vyčerpání, hyperaktivnost a mnohem víc najednou cítím. Je to příjemné a vzrušující. Nechávám se unášet chutí omamných látek do proudu svých myšlenek. Neschopná jakékoliv pohybu ležím na zemi a povídám si s jointem držícího mezi ukazováčkem a prostředníčkem v levé ruce. Do pravé beru mobil, kde spoustím písničky. Náhodný přehrávání. Začne mi hrát písnička Mr. Doctor Man od Palaye Royale. Jedna z mých oblíbených. Plně se ponořím do textu a čas od času mi steče slza. Přehrávám si různé hrůzné scény. Matka jak mě bije, otec mě psychicky ničí, výhrůžky, křik, bolest. Moje psychika hraničí s koncem zdravého rozumu.
Dobrá nálada vystřídala depresivní. Tak si tak říkám, že si ničím nebudu kazit náladu. Kéž by to bylo jednoduché i kdybych nebyla pod vlivem psychotropních látek.

Vydávám si z tašky vodu (jelikož vždy když hulím, mám nesnesitelnou žízeň) zápisník, tužku co mám vždy u sebe. Když mě něco napadne, zapisuji si myšlenky. Někdy skládám i básničky. Možná je právě to, co mě jako jediné dokáže uklidnit.

Padlý anděl v pusté zemi
Ztracen a neví kudy
Bloudí mezi polemi
A hledá ty schody
- zpět domů

V kaluži krve leží
A čeká na smrku
V ruce kytice růží
Přišel ó lásku
- tiše trpí

Vzpomínky na vše
Na štěstí a utrpení
Bude za něj mše?
Bolest které konec není
- chce odejít navždy

Slzy nikdo mu nestírá
A málokdo je vidí
Když tiše umírá
V krvi sedí
- a přemýšlí

Temné černé mraky
Nad jeho hlavou
Je sám bez lásky
Poslouchá píseň houpavou
- přemýšlí nad životem a smrtí

Trpí uprostřed lesů
Blíží se temná noc
Čas nočních běsů
Nechce pomoc
- vše vzdal

Na hlavu padá svět
Tíha žití a bolest nadechnout se
Umírá jako růže květ
Nechce probudit se
- nikdy

Mezitím, co toto píšu, dohulím zbytky marihuany. Příjemný pocit mi projíždí celým tělem. Stejně tak mi do srdce jako ostří zabodávají hanlivá slova a nadávky. Vytahuji z kapsy zabalenou žiletku. Ano, jsem závislá na sebepoškozování. Pokud se neřežu, najdu si jiný způsob sebepoškozování. Típání cigaret o sebe, dření si kloubů o stěnu nebo cokoliv jiného, jen tak se štípat, kousání a odtrhávání rtů, dusit se pod horkou vodou valící se mi na obličej, zapalovačem škrtnout a dát si nad oheň ruku,  řezat se čímkoliv, co najdu a usoudím, že je dost ostré na to, si tím zajet pod kůži.
Občas si myslím, že to ani nejsem já. Jakoby se ve mě probudilo něco, co mě ovládá víc, než moje mysl. Jakobych byla někdo jiný. Víc psycho. Prostě jiná, než bych kdy čekala.
Kvůli tomuhle doháním lidi kolem sebe??
Ležím tam do noci. Hvězdy jdou krásné vidět. Proč z nich musím mít fobii?? Život není fér. Končím s hledáním smyslu života. Jediné co mi vrtá hlavou je, proč jsem se vlastně vzdala všech lidí co byly se mnou a podporovali mě. Proč jsem je zkrátka odkopla. Už si nic nepamatuji.

Apeirofóbie- chorobný strach z nekonečna. Přivádí to noční můry (např. padání do neznáma), úzkosti jakmile na to člověk myslí. Reinkarnace, vesmír, hloubka ve vodě, kde člověk nevidí na dno (moře), věčný spánek či věčný život atd.

Po sakra hodně dlouhé době něco přidávám. Snad se líbí. (Tento příběh je hlavně postaven na základě pravdy) ~karol~