BTS - One-shots

Boy in Luv

YoonMin

Je divné, že se každý den hrozně těším do školy? Nejsem žádný šprt ani nic takového. Mé známky jsou průměrné. Já se do školy těším kvůli jedné osobě.

Je o kousek vyšší než já, má černé vlasy a tmavé oči. Vypadá nádherně a má krásně hluboký a bručivý hlas. Nevím proč, ale moc lidí se s ním nebaví. Nechápu je. Já kdybych se mohl bavit, tak bych byl štěstím bez sebe.

No jako bavit se s ním můžu, ale nikdy jsem k tomu nesebral odvahu. Většinou ho pouze pozoruji z dálky. Většinu dne je zalezlý někde sám a nic moc nedělá. Buď si čte mangu, poslouchá hudbu a nebo spí.

Hned, co jsem vstal, jsem se připravil do školy, nasnídal se, oblékl a vyrazil do školy. U školy jsem se dal do řeči s pár děvčaty z jeho třídy. Zjistil jsem, že mají hned druhou hodinu tělocvik. Hehe.. a to já mám zrovna tuhle hodinu volnou, takže se půjdu koukat, jak Yoongi musí cvičit.

S děvčaty jsem se rozloučil a vešel do školy. Přezul jsem se a šel do třídy si odložit věci. Chvíli jsem potom slídil po chodbě a vyhlížel, kdy ho uvidím. A konečně jsem ho viděl. Měl na sobě zase celé černé oblečení. Sluší mu to.

Začala první hodina biologie. Výklad učitelky mě nijak nezajímal. Ve skutečnosti šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jen jsem se válel na lavici a čekal až tenhle hrůznej předmět skončí. 

Školní zvonek, ten mě v tento okamžik osvobodil. Ta stará rašple odešla a já vyběhl ze třídy jako raketa. Běžel jsem na střechu školy, protože tam mě z té dálky nikdo neuvidí. Otevřel jsem dveře a přiběhl k zábradlí a sledoval, jak Yoongiho třídě začíná tělocvik. Avšak nikde jsem Yoongiho nemohl najít. Díval jsem se po celém hřišti, ale furt nic.

,,Nemůžeš mě najít?" ozval se hlubší hlas za mnou. Okamžitě jsem strnul. Byl to on. Osoba, kterou jsem vždycky sledoval spíš z povzdálí teď stojí přímo za mnou. Začaly se mi potit dlaně. ,,A-ale já nikoho nehledám" řekl jsem s rozklepaným hlasem a otočil jsem se na něj. ,,Jsem si myslel, že si mě zase přišel špehovat, jako vždy" ušklíbl se.

Já to už nevydržel a rozeběhl se zpátky do třídy. Cítil jsem se strašně. Připadal jsem si jako největší psychopat. Bůh ví, co si teď o mě myslí! Ve třídě nikdo nebyl a tak jsem si sedl do své lavice, sklopil hlavu a nahlas zabručel. Co když mě teď nenávidí? Vehnalo mi to slzy do očí. Otřel jsem si oči a smutně si pozvdechl. Bylo mi blbý ho sledovat i nadále.Horší pocit jsem snad v životě nezažil.

Abych zabránil dalším slzám, šel jsem na záchody a chtěl si opláchnout obličej vodou. Otevřel jsem dveře a přistoupil k umyvadlu s vodou. Pustil jsem studenou vodu a opláchl si obličej. Jen co jsem pozvedl hlavu, v zrcadle, které bylo za mnou jsem uviděl jeho. Stál tam za mnou pomalu s nepřítomným výrazem. Díval jsem se na něj z odrazu zrcadla dokud se ke mně nepřiblížil blíž. Otočil jsem se a tím zapříčinil, že jsme se dívali z očí do očí.

,,Park Jimin, druhák. Bydlíš doma s matkou. Jsi celkem pozitivní a usměvavý člověk. Máš rád jahodové věci a rád sleduješ mě" pousmál se Yoongi a já na něj vyvalil oči. Jak tohle všechno ví? ,,J-jak to víš?" uhnul jsem pohledem. ,,Trochu jsem si o tobě něco zjistil, abych věděl s kým mám tu čest."

Slzy se mi hrnuly do očí a já na to už neměl. Namířil jsem si to ke dveřím, jenže v tom mě jeho ruka zastavila. Chytl mě za rukáv celkem pevně, ale i tak jsem se mu snažil vysmeknout. ,,Jimine.." zabručel a já se mu zadíval do těch jeho sladkých očí. ,,Řekneš mi důvod, proč mě od začátku roku stalkuješ?" Moje tváře nabraly červenější barvu. Odpovědi se nedočkal, místo toho jsem se rozeběhl pryč.

Styděl jsem se za sebe. Proč jsem tak divnej a stalkuju ho? Proč nedokážu svýmu srdci poručit a pořád to dělám? Doběhl jsem do třídy, kde jsem si vzal svoje věci a vydal se domů. Kamarádovi jsem řekl, že mi je špatně. Domů jsem doslova utíkal.

Ve svém pokoji jsem odhodil tašku někam do rohu a skočil na postel. Čekal jsem, že se rozbrečím jako malá holka, ale místo toho jsem jen ležel na posteli a objímal polštář. Byla to moje jediná útěcha. V hlavě jsem měl obrovský zmatek, který pronásledovala otázka za otázkou. Co když mě teď začne nenávidět? A řekne celé škole jaký jsem debil?

To by Yoongi určitě neudělal. Přece by tak zlý nebyl.. To byla asi jediná věc, která mě uklidnila natolik, že jsem usnul.

Ráno jsem už nestával tak natěšený. Spíš nabručený. Ve škole jsem se s nikým nebavil. Neměl jsem náladu cokoliv řešit, a tak jsem se před třetí hodinou vypařil ze třídy jako pára nad hrncem a procházel jsem se po chodbě. 

Procházel jsem kolem jedné staré učebny na hudební výchovu. Myslím, že se už dlouho nepoužívá. Ozýval se odtud krásný zvuk klavíru. Zastavil jsem se a nakoukl dovnitř. V rohu u piana někdo seděl za klavírem. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Přišel jsem blíž. Ta hudba mě přitahovala jako magnet. Přišel jsem až ke klavíru a málem mě trefil šlak. 

Seděl tam zase on. Zřejmě si mě nevšiml a pokračoval ve hraní té nádherné melodie. Stál jsem tam snad 5 minut a on nepřestával hrát. Potom ale vše utichlo a on se na mě ani nepodíval, ale přímo jen řekl ,,Tak už mi to řekneš? Proč mě sleduješ?"

Už jsem se chystal zase odejít, protože se mi začal stahovat žaludek a neměl jsem na to, abych mu to řekl. Otočil jsem se a chtěl se rozeběhnout ke dveřím, ale Yoongiho rázný hlas, který vykřikl moje jméno mě zastavil. Neotáčel jsem se, ale i tak jsem mohl slyšet, že tiše vstal a přešel ke mně.

,,Jimine.." povzdechl tak blízko u mého krku, že jsem se musel zatřást. Poté dodal ,,otoč se prosím." S červenajícími se tvářemi jsem se otočil, avšak moje oči brouzdaly někde po podlaze. Yoongi se ke mně naklonil blíž a do ucha mi zašeptal ,,Řekneš mi, proč si mě tak ustavičně sledoval?"

Nebyl jsem schopen slova. Mé tělo se nemohlo hnout a tak jsem tam před ním stál. On znovu zopakoval svojí otázku.

Jen jsem zatřásl hlavou. Doufal jsem, že mě nechá jít a já tak budu moct doma brečet do polštáře.

Yoongi mě chytl za ruku a podíval se mi do očí. ,,Jimine, ptám se tě naposled."
,,Um.. víš.." vyjekl jsem, čímž jsem se mu zehleděl do očí. ,,P-protože se mi l-líbíš.." vykoktal jsem ze sebe a svůj pohled odvrátil pryč. Tváře mi nabraly co nejčervenější barvu a já měl co dělat, aby to se mnou neseklo.

Yoongi mlčel. To ticho, které zrovna panovalo mezi námi mě deptalo. Pak se ale na Yoongiho tváři objevil ten nejupřímnější úsměv a objal mě. ,,Konečně si to řekl" vydechl s úlevou. Nechápavě jsem se na něj díval. Můj mozek nedokázal pobrat, co se stalo. I Yoongi si všiml, že jsem zmatený a tak se ke mně naklonil blíž a políbil na tvář.

,,Myslím, že tohle je odpověď na všechny tvé otázky" pousmál se.

Zatím, co škola nadále pokračovala, já jsem s ním seděl na střeše. Držel mě pevně za ruku a povídali si. Už nejsem stalker. Jsem jen mladý šťastný kluk, kterému se splnil jeho sen. Najít si opravdovou lásku.

Ahojky cukříčci! 💞
Tak je tu druhá kapitola na ship YoonMin. Úplně zbožňuju, jak je Jimin závislej na Yoongim 😆❤
Takže se můžete těšit na další kapitolku, která vyjde asi v pondělí.. noo snad 😃😂
Bye bye~