BTS - One-shots

Singularity

V-Hope

Každý den jsem přicházel na tu samou zastávku. Vždycky po škole jsem tam stál a poslouchal písničky do té doby, dokud nepřijel autobus.

Pokaždé tam stál mladík, kterému bylo asi okolo 22 let. Vysoký, tmavé oči a vlasy měl přebarvené na oranžovo.
Vypadal slušně a mile. Kolikrát pomáhal starým babičkám do autobusu nebo nechal starší lidi nastoupit první. Zaujal mě. Jeho chování bylo něco, co se v poslední době málo vidí.

Pokaždé se usmíval. To je něco, co jsem už hodně dlouho neudělal. Neměl jsem důvod. Ve škole se mi zrovna dvakrát nevedlo a moje třída mě neměla ráda. Ostatně, jako moji rodiče. Nikdy jsem nezažil tu "mateřskou lásku" ani nic takového. Byl jsem pro ně pouze vzduch. Vzduch, který neměl nic.

Když jsem přišel na zastávku, opřel jsem se o stěnu a nasadil si sluchátka. Včera mě jeden "spolužák" trochu praštil, takže se pod mým okem utvořil krásně výrazný monokl a taky jsem měl po obličeji pár šrámů.

Můj autobus měl jet asi za dvacet minut a tak jsem pouze sledoval okolí. Všiml jsem si toho milého kluka. Usmíval se a přecházel přes přechod směrem na zastávku. Když se naše oči střetly, on jakoby zamrzl. Už se neusmíval. Spíš se na jeho tváři objevil smutek. Stoupnul si vedle mě a čekal na jeho autobus.

Přesměroval jsem svůj pohled na malé dítě, které projíždělo kolem mě na kole. Jeho autobus přijel asi za 5 minut. Prvně nechal nastoupit všechny okolo a až potom nastoupil on. Sedl si úplně dozadu a pootočil hlavu tak, aby měl výhled z okínka. Ale ve skutečnosti sledoval jen mě. Usmál se na mě, což mě donutilo vytvořit na tváři nějakou smějící se grimasu. Ve skutečnosti je to všechno byla jen hloupá přetvářka. Nemám důvod se smát.

Další den školy. Zase se ostatním něco nelíbilo a tak mi k mým oděrkám a monoklu přistál ještě natržený ret a několik podlitin na břiše. Nasadil jsem si kapuci, vzal si sluchátka a šel na zastávku. Už tam stál. Tu jeho výrazně zbarvenou hlavu nejde přehlédnout. Došel jsem tam a zase si stoupnul vedle něho. Všiml si mě okamžitě, ale místo úsměvu se na jeho tváři zase objevil smutek.

Jen jsem sklopil hlavu a sledoval okolí. Asi po minutě mi ale někdo zaklepal na rameno. Podíval jsem se na danou osobu a kupodivu to byl on. Sundal jsem si sluchátka a čekal, co řekne.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se a jeho čokoládové oči doprovodil úsměv. ,,Jo jsem" pokýval jsem hlavou na souhlas, ale ve skutečnosti to zase byla přetvářka. ,,Vážně?" ujistil jsem a já se usmál. Můj úsměv však během sekundy povadl a já od mladíka musel odvrátit pohled. Cítil jsem se mizerně.

,,Jsem Jung Hoseok." Podíval jsem se na něj a on mi zrovna podával ruku. ,,Kim Taehyung" představil jsem se a potřásli jsme si rukou. ,,Takže Tae, řekni mi prosím, co se stalo" naléhal na mě. Překvapený jsem tam před ním stál. Vždyť je cizí, tak proč bych mu to měl říkat?

,,Promiň, ale je to celkem osobní.." pousmál jsem se a doufal, že to nebude pitvat. ,,Nechceš někam zajít?"

,,Kam bys chtěl jít?" zeptal jsem se zvědavě a on si prohrábl své zářivé vlasy.
,,Třeba do kavárny na náměstí?" Souhlasil jsem a vyrazili jsme.

Dorazili jsme do malé, útulné kavárny, kde si Hoseok objednal late a já horkou čokoládu. Celou dobu mluvil jen on a o tom, co dělá, kde bydlí a jakou má rodinu. Záviděl jsem mu, že má tak veselý život. Vydělával si jako trenér tance a žil sám v prostorném bytě.

Zatím co jsem já žil se svými rodičemi, kteří dennodenně popíjeli alkohol a nebyli skoro vůbec doma. Žili jsme v malinkatém bytě, ve kterým jsem vlastně měl společný pokoj s rodiči, takže jsem neměl žádné soukromí. Finančně jsme na tom nebyli nejlíp. Ale i tak můj sen je, abych něco výjimečného dokázal. I když je to jen a pouze můj mizivý sen.

Překrásně se na mě usmál, čímž donutil mé srdce, aby se zachvělo. ,,Taehyungu, máš nějaké problémy?" zeptal se a já zase sklopil pohled k zemi. Tentokrát jsem lehce přikývnul. Položil mi svojí ruku na tu mou. Tím jsem se cítil víc v klidu a v bezpečí.

,,Pověz mi konečně, co se děje.." chvíli mlčel a jeho úsměv z tváře opadl, když se zeptal ,,Někdo ti ubližuje?"
Přikývnul jsem a pocítil tím, jak jeho stisk zesílil. ,,Řekni mi vše."

Nevím proč, ale jednoduše jsem mu řekl všechno, co se mi dělo. Mohl jsem k němu v klidu mluvit a nebát se posměchu nebo zesmešnění.

,,Všechno to bude v pořádku.. pomůže ti." Jeho slova jsou tak uklidňující.. měl jsem chuť ho pevně obejmout. Nikdo se ke mně nechoval tak hezky a vstřícně.

Ještě v to odpoledne mi Hoseok dal svoje telefonní číslo a večer mi zavolal, zda je všechno v pořádku. Je to úžasný člověk. Je úžasné, kolik radosti do toho života dává a jak se dokáže lehce vypořádat s problémy. Díky němu se mi vrátil úsměv na tvář. Mezi námi se to taky vyvijí dobře. Možná až moc dobře. 

Zkrátka řečeno, je to úžasný člověk s úžasnou schopností léčit. Můj Hoseok je jedinečný.

Ahojky cukříčci xD takže tu je další kapitolka a já doufám, že se vám bude líbit xD 

Bye bye :))