BTS - One-shots

Not Today

NamJin

,,Přestaň mi odmlouvat!" vykřikla moje matka, div že mi nevrazila facku. ,,Na to doučování prostě půjdeš! Nemůžeš si dovolit dělat reparát!" přidal se k ní i otec. ,,Kdyby jsi byl aspoň trochu jako tvůj bratr a učil se líp.." povzdechla si matka a já jen protočil očima. ,,Zítra se domluvíš s tím milým klučinou od vás ze třídy a basta!" řekl poslední slovo otec a já se otočil a odkráčel do pokoje.

Vzal jsem si ze stolu sešit z angličtiny a začal se ještě učit. Vážně nechci doučování. Hlavně ne od něj. S Namjoonem jsme si už od začátku roku vůbec nesedli a teď, kdybych za ním měl přijít, aby mi pomohl, akorát by se mi vysmál.

Naštvaně jsem se sešitem hodil do rohu místnosti a hlavu zabořil do polštáře. Nesnáším svůj život. Rodiče mě furt porovnávají s mým starším bratrem a očekávají, že budu stejně dobrý, jako on. Jenže.. to já nejsem. Nikdy mi nešla angličtina, ale oni se ani nesnaží mi pomoc. Kdybych měl dělat reparát, tak by mě vydědili..

Vstal jsem a šel do koupelny. Nezapomněl jsem za sebou zamknout. Sehnul jsem se k malé skříňce a uchopil jsem dřevěné madlo, za které jsem pomalým tahem zatáhnul a otevřel dvířka. Vzadu, úplně v rohu jsem zahlédl to, co jsem hledal.

Opatrně jsem vytáhl jednu žiletku a vyhrnul si rukáv u trika. Kolikrát už jsem si tímhle prošel a snažil se s tím přestat? Nespočetně krát.

Tím ostrým a lesklým nástrojem jsem přejel po mém předloktí a mnou projel zase pocit uklidnění. Žiletku jsem zabořil při dalším řezu hlouběji a na povrch se začali drát malé krůpěje krve. Na mé tváři se vytvaroval malý úsměv a já cítil, jak mě ten hrozný stres, agrese, ale zároveň i smutek a zklamání opouští.

Žiletku jsem zabořil ještě párkrát do pokožky a následně jí otřel a vrátil jí zpět k ostatním, aby rodiče nic nepoznali. Moje oči si prohlížely tu rudou kapalinu, která mi skapávala po ruce na umyvadlo.

Tento zajímavý pocit, ale přerušila matka, když začala klepat na dveře od koupelny. Rychle jsem si opláchl ruku i s umyvadlem a stáhl si rukávy. Přešel jsem ke dveřím a otevřel. Máma se naprdelila do koupelny a já si zalezl do pokoje, kde jsem si vlezl do postele a pokoušel se usnout. Avšak marně. Pořád jsem se vrtěl a přemýšlel nad tím, jak by to bylo pro mou rodinu výhodné, kdybych se ztratil nebo neexistoval. Asi ke 4. hodině ráno jsem usnul.

-------------------------------------------------------

Bylo 8 hodin ráno a já stál před školní bránou. Byl jsem unavený a vydeptaný z toho, že budu muset mluvit s tím dementem. Přezul jsem se a vešel do třídy. Hned mi kolem krku skočil malý blonďáček, který se usmíval od ucha k uchu.

,,Jimine, slez ze mě.. jinak mě udusíš!" napomenul jsem ho, když jsem přišel o značný příděl drahocenného vzduchu. ,,Promiň Seokjine.. ale zase ses tvářil, jak mrtvola" usmál se a dloubnul mě do boku. Já se pousmál a jeho ruku od sebe odstrčil. Následně jsem se rozhlédl po třídě. Vyhlížel jsem toho světlovlasého maníka.

Moje očka ho našla celkem rychle. Seděl v lavici a koukal do mobilu. Jimin tikal očima mezi mnou a nakonec se zeptal ,,Proč tak na něj zíráš?"
Bez odpovědi jsem se rozešel k Namjoonovi a zastavil se před jeho lavicí. Otráveně zvedl hlavu a se zamračenou grimasou se na mě podíval.

,,Co chceš?" dostalo se z něj s povzdechem a odložil mobil. ,,No potřebuju od tebe pomoc.." zabručel jsem. On pozvedl obočí a usmál se. ,,Potřebuješ pomoc s ájinou, abys nemusel dělat reparát?" tak tím mě překvapil. Jak to ví?