BTS - One-shots

First Love

YoonJin

Jak dlouho už to mohlo být? Asi 4 roky? Jo, určitě to budou 4 roky, kdy jsem potkal svou první lásku. Bylo mi tehdy osmnáct, když jsem nastoupil na brigádu do kavárny.

V ten den jsem ho tam potkal poprvé a nemohl jsem z něj spustit oči. Vypadal dokonale. Jeho rty, oči, nos, tváře, dokonce i vlasy vypadali naprosto perfektně. Choval se ke mně mile a hodně mi ze začátku pomáhal. Byl asi o necelý rok starší, než já, ale jeho občas až moc dětinskou povahou to nešlo poznat. Jeho jméno nejde zapomenout. Kim Seok-Jin.

Jednou, když jsme byli v kavárně jen my dva, tam přišel vyšší muž s obarvenými vlasy na červeno. Bylo mu asi taky okolo dvaceti-třech a byl o trochu vyšší než Jin. Sedl si ke stolu, který byl v rohu místnosti. Sundal si z očí sluneční brýle a opatrně je položil na stůl. Přišel jsem k němu a všiml si, že ten oblek, co má na sobě asi nebude nejlevnější, takže jsem se snažil chovat co nejlíp, abych dostal nějaké spropitné.

„Dobrý den“ přišel jsem k němu a usmál se „co si budete přát?“
„Jenom samotného pana Kima Seok-Jina“ usmál se chlap a pokýval hlavou.
„Já vám ho zavolám“ řekl jsem a otočil se k odchodu, ale i tak jsem za sebou slyšel, jak vesele řekl „jsi velmi milý mladíku!“
Stejně to dělám jen kvůli penězům.

Šel jsem dozadu, kde zrovna hyung připravoval pro nás svačinu.
„Hyungu?“ zeptal jsem se ho, když jsem nakoukl do jedné malé místnůstky.
„Co se děje Yoongi?“ usmál se na mě jako vždy a odtrhl oči od svačiny.
„Je tu nějaký chlap, který se po tobě schání“ zamumlal jsem a opřel se o futra.

Hyung se zarazil a nejistě se na mě podíval. „Yoongi.. Jak ten chlap vypadal?“
„Červené vlasy a nóbl sako?“ zamyslel jsem se.
Jin zbledl a málem upustil talíř, na kterém byla moje svačina.
„Yoongi, zůstaň tady a sněz si svačinu..“ špitl slabě a odešel z místnosti.
Sedl jsem si ke stolu a začal jíst. Bylo vidět, že si na té svačině dal záležet. Zaculil jsem se a s chutí si kousl. I tak jsem přemýšlel, kdo je ten chlap.

Moje zvědavost však zvítězila nad chutí a já se šel podívat, co dělá Jin-hyung. Kavárnu a chodbu s kuchyňkou nám rozděluje velký hnědý závěs. Stoupl jsem si za něj a poslouchal jejich rozhovor.

„Říkám ti odejdi.. Nedělej to ještě horší a těžší, než to je..“ ozval se Jin-hyung
„Hele Jine, pořád tě mám rád a ty mě určitě taky, tak proč sis postavil hlavu, že mě už nechceš vidět?“ uchechtl se druhý muž a později dodal „Vždycky se mi na tobě líbila ta tvoje tvrdohlavost.“
„Sakra ty si myslíš, že jsem tě opustil jen tak?! Však si na mě akorát kašlal a choval ses ke mně, jako ke kusu odpadu! Vodil sis domů nějaký holky a takhle to bylo furt dokola! Ale poslouchej, to ty jsi tady největší odpad, tak vypadni!!“ zakřičel na něj hyung naštvaně. Takhle jsem ho nikdy neviděl nebo spíš neslyšel.

Ozvala se obrovská rána. Odhrnul jsem kousek závěsu a ten muž stál před Jinem. Židle ale ležela na zemi, takže asi byla ta rána?

„Prosím odejdi“ špitl tiše Jin.
Muž se k němu naklonil. „Jak si mě to předtím nazval? Odpadem?“
Až ke mně se dolehl Jinův vzlyk. Chtěl jsem tam jít, ale bál jsem se, že se Jin ještě víc naštve.

„Ty jsi mě nazval odpadem? Hmm? Zrovna ty?!“ naštval se ten muž, chytl Jina za ramena a začal s ním třást.
„N-nech mě!“ bránil se hyung.

Muž se zarazil. Chvíli se na něj díval a potom napřáhl ruku a dal mu facku. Hyung se svalil k zemi a já to v tu chvíli už nevydržel a vyběhl k nim. Stoupl jsem si mezi ně a podíval se na toho muže.
„Nerozuměl jste snad? Vypadněte!“ zařval jsem na něj. Slyšel jsem, jak hyung zavzlykal a ještě pevněji jsem ruce zaťal v pěst.

„A ty jsi co? Jeho pes“ uchechtl se muž.
„Ne, ale můžu na vás zavolat policii“ zavrčel jsem.
Muž mě pevně chytil pod krkem, až jsem skoro nemohl dýchat a přimáčkl mě ke stěně.
„Policie by ti stejně nepomohla“ hlasitě se zasmál a ještě víc mě stiskl.
„Nech ho být!“ zakřičel na něj Jin.
Muž mě pustil a já upadl na zem. Začal jsem kašlat a konečně jsem mohl zalapat po dechu.

Ten bastard přešel k Jinovi a ještě do něj kopnul. „Měj se ty odpade“ usmál se na něj a odešel z kavárny.

Přilezl jsem z Jinem. „Hyungu, jsi v pořádku?“
Kývnul hlavou, ale rukou se držel za břicho. Pohladil mě po vlasech a přitáhl si mě do objetí.
„Neplač“ pohladil jsem ho po zádech. „Tenhle ti za to nestojí.“
Jin pořád tiše plakal a držel mě v objetí. Trošku jsem se odtáhl, odhrnul jsem mu z čela zpocenou ofinu a dal mu na ní jemný polibek. Když jsem byl malej a něco mě bolelo, tak mi tohle udělala máma.

Jin se na mě podíval a usmál se. Začal si otírat očka a pomalu vstal. I tak se mu do očí pořád hrnuly slzy.
„Dneska zavřeme dřív Yoongi“ zamumlal a zmizel vzadu.
Vstal jsem ze země a šel za ním.
„Jsi si jistý, že to je dobrý nápad?“ vstoupil jsem do kuchyňky „šéf nás zabije.“
„Není se čeho bát“ usmál se a sbalil si věci.
„Jo? Tak kdo byl ten chlap?“
Hyung si povzdechl. „Můj ex..“
„Proč na něj nezavoláš policii?“ založil jsem si ruce na prsou.
„Neboj, já si to s ním vyřeším“ usmál se a přišel ke mně blíž.
„A ty teď utíkej rychle domů, ať si aspoň trošku užiješ toho volnýho času“ a jen co to dořekl, tak mi svými jemnými rty věnoval malý polibek na nos.

Zčervenal jsem a hyung se zaculil. I tak se mi zdálo, že se mu do očí nahrnuly slzy, které však potlačil a ještě vesele dodal „Tak se měj!“
Zamával mi a odešel.
„Ty jsi dobrý herec hyungu“ smutně jsem si povzdechl a opřel se o stolek.

Od té doby jsem ho neviděl. Šéfovi se neozval, nenechal ani jediný vzkaz, prostě jako kdyby se vypařil. Když se k tomu zavolala policie, tak to moc neřešila. Ani se mě na nic neptala. I když jsem tušil, jak to s hyungem dopadlo ještě dřív, než ho našli.

No jo, ty čtyři roky utekly fakt rychle a já tu zase stojím u toho malého křížku s květinami v ruce. Vždycky, když si na něj vzpomenu, tak se mi do očí začnou drát malé slzy. Opatrně položím květiny před kříž a otřu si oči.

„Ahoj hyungu.“