Imagination or Reality?

⋆ Teď (5) ⋆

'Nech mě! Tak-takhle se akorát počůrám!' Snažila jsem ze sebe alespoň trochu srozumitelně vysoukat.
'Ale prosimtě, vždyť se směješ a to jsem chtěl. A víš, že bych to nedovolil.' Uchechtl se, ale lechtal mě dál.
'Prosíím!' Už jsem to nemohla vydržet a z jeho spárů se vymotat nešlo.
Přestal a šibalsky se na mě usmál.
'Co za to?'
'Odpověď, na jakoukoli otázku, ale jen jednu.' Dostala jsem ze sebe udýchaně.
'Hmm.. nevím jestli to přijmu, jelikož.. co bych se mohl dozvědět nového?' Hrál zamýšleného, i když jsem věděla, že to přijme, jen jsem přemýšlela nad tím co ho napadne tentokrát.
'Proč jsi nikdy nikoho neměla?' Tohle jsem nečekala, ale myslel to vážně, měl vážný výraz a v jeho ocelových očích se neleskla žádná hravá jiskra.

A bylo to tu zase, živá vzpomínka na něj. Ne, že bych na něj chtěla zapomenout, to ne. Ale byla bych radši, kdyby mi to nedrtilo srdce.

Seděla jsem na zahradě a četla jednu z mnoha knížek za tyto prázdniny. Od poslední vzpomínky uběhl týden. Zjeví se ve snu nebo když se zamyslím, jako právě teď.

Ze zamyšlení mě, ale něco vytrhlo. Když jsem se otočila zjistila jsem, že se rodiče po dlouhé, předlouhé době zase objevili i když jsem doma byla já. Teda, alespoň jeden.

Táta, prohledal barák a zjistil, že tam nejsem, tak se vydal na zahradu.
„Ahoj Sas!” Zakřičel, hned co mě uviděl. Jen jsem mu na oplátku zamávala.

Když došel ke mně, tak mi akorát znovu řekl ahoj, zeptal se mě jak jsem se měla a mám, podal mi balíček a vymluvil se na to, že má hodně práce a vydal se směr kancelář.

Aspoň, že se přišel ukázat a zeptal se mě jak jsem se měla, už to je výkon. Většinou jen  zamávají ode dveří a zmizí v kancelářích.

Co jsem uslyšela zabouchnutí dveří, sáhla jsem po balíčku a otevřela jej. Byly v něm tři nové knížky. Rodiče to byli možná mizerní, ale nikdy na mě nezapomněli. A taky se vždy trefili, které knížky mi chybí.