High Hopes

4.

Do lyžáku už zbývaly jen dva týdny. A James se choval pořád stejně. Už dávno jsem si přestala klást otázku, jestli jsem něco udělala. Nemělo to prostě cenu.

Bylo krásné nedělní dopoledne, nikde ani trocha sněhu, sluníčko celý den schované a venku cvrlikaly motory aut. Idylka.

Byla jsem zabraná do knížky, když mě vyrušil mobil. Volala mi Soph. Vzala jsem to.

,,Čus, děláš něco?" zeptala se hned.

,,Čau, hele ani moc ne, proč?"

,,Nechceš jít se mnou nakupovat?"

Tím mě zaskočila. ,,Ty chceš jít nakupovat? Co se s tebou stalo?"

Povzdechla si nad mojí poznámkou. ,,Nic, prostě jen potřebuju věci na ten lyžák, na lyžích jsem nestála roky a do toho oblečení se nenacpu, ani kdybych se na hlavu stavěla."

Usmála jsem se. ,,Jasný, tak já tě tak za půl hodiny vyzvednu, jo?"

,,Super, díky."

Položila jsem mobil zpátky na stolek a vstala z postele. Chtěla jsem se podívat na svoje zimní oblečení, protože úplně nevím, v jakém je po tom roce stavu. Vzala jsem židli, vylezla na ní a podívala se do horní části skříně.

Oblečení leželo poskládané tam, kde jsem ho na jaře uložila. Jak překvapivé. Vzala jsem za něj s tím, že si ho přitáhnu k sobě, ale ozval se nepříjemný zvuk trhání, který nevěstil nic dobrého. Podívala jsem se, co udělalo onen zvuk a málem jsem spadla ze židle. Přes záda mojí oblíbené bundy se táhla rozeklaná díra, ze které začala vypadávat výplň. Podívala jsem se na poličku, odkud se na mě šklebil hrot štroubku. Proklela jsem ho a seskočila zpátky na zem. Naštěstí všechno ostatní bylo v pořádku.

,,Takže mi stačí koupit bundu," pronesla jsem polohlasem sama pro sebe. Vzala jsem si batůžek, do kterého jsem dala peněženku, pití a tričko, které jsem měla od Soph půjčené. Pořádně jsem se nabalila a vyšla na mrazivý vzduch ven.

Chvíli jsem seděla v nastartovaném autě, aby se zahřálo. Pak jsem se pomalu rozjela. Zapnula jsem rádio, aby tu nebylo takové ticho. Pobrukovala jsem si zrovna hrající písničku a na křižovatce odbočovala doleva. Musela jsem ale dupnout na brzdu, protože mi nějaký chodec skoro vletěl pod kola.

,,Co blázníš, málem jsem tě přejela!" křičela jsem, i když mi bylo jasné, že mě přes skla auta neuslyší.

Ten týpek se zvednul z vozovky, protože před mým autem leknutím ještě spadnul, a omluvně se na mě podíval. Měl tmavě hnědé vlasy i oči, schované za brýlemi. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, než se on vzpamatoval a utekl pryč ze silnice. Když byl v bezpečí na chodníku, zase jsem se rozjela.

---

,,Že ti to ale trvá," řekla Soph, jakmile se za ní zavřely dveře od auta.

,,Buď ráda že tě beru a nemusíš jezdit autobusem," vyjela jsem z příjezdové cesty od jejího domu zpět na silnici, ,,jsem taky málem přejela nějakýho kluka."

,,Fakt? Co se stalo?"

,,Ani nevím. Prostě jsem si tak zpívala a najednou ho mám skoro pod kolama."

Soph se jen ušklíbla. ,,Ještě z tebe bude vrah."

,,To si piš, že jo. Ty budeš první, kdo bude mojí obětí". Ďabelsky jsem se zasmála.

------
V obchoďáku bylo, jak jinak, než přeplněno lidmi. Vánoce se pomalu blíží, i když opravdu jen pomalu, protože sotva začal prosinec. Někteří lidé ale vánoční atmosféru až zbytečně moc prožívají. Vánoce už jsou vlastně jen komerční svátek. Dávno už nejde o posezení s rodinou u jednoho stolu.

Z repráků se ozývaly občasné vánoční koledy, doprovázejíc nás na cestě k obchodu s lyžařským oblečením. Ze Sophina výrazu jsem vyčetla, že si nadává, že měla zůstat doma. Neměla davy lidí v oblibě. A koledy snad jen přilévaly olej do ohně.

Vybírala jsem si nějakou bundu, zatímco Soph sháněla všechno od helmy až po ponožky. Trvalo jí to vážně dlouho.

Nakonec jsem si koupila světle tyrkysovou bundu s bílými detaily. Soph si sladila všechno do černo-červené. Když uviděla částku na pokladně, málem ji trefil šlak. O nicméně ochotně ale přiložila svoji drahocennou kreditku, zatímco prodavačka všechno skládala do tašek. S těmi jsem musela Soph pomoct, protože by je sama neunesla.

----

Po kávě, kterou jsme si ještě v obchodním centru daly, jsme se rozhodly jet domů.

Byly jsme zrovna v autě, když Soph z ničeho nic řekla: ,,Koupíme alkohol."

,,Cože? Zbláznila ses? Vždyť nám ho nikdo neprodá".

,,Ale klid, prodá, jen musíš vědět kde."

Nasměrovala mě na východ města, kde jsme zastavily v jedné z ulic táhnoucích se do kopce.

,,Tak tady nám to maj jako prodat nebo co?" Skepticky jsem pohlédla na světélkující výsvěsku 'Večerka'.

,,Nemel a pojď."

Uvnitř to nevypadalo zrovna nejlíp. Bylo to stísněné, spousta věcí a žádný vzduch. A vedro. Soph se rovnou přesunula k regálu s alkoholem.

,,Tak co vezmem, rum? Nebo vodku?"

,,A co víno?"

,,Jo, to vezmem taky." Vzala od každého jednu flašku a na položila je u pokladny. Týpek za kasou neměl nejmenší zájem zjišťovat, jestli nejsme ještě pod zákonem. Soph zaplatila, vzala flašky a už jsme chtěly odejít, když se otevřely dveře a dovnitř vešli dva policisté.

,,Dobrý den, namátková kontrola."

Pozdravily jsme nazpět a Soph rozpačitě pozorovala strážníka, který se rozešel po obchodě. Druhý ale přišel k nám.

,,Ale, dámy, to bude asi pořádná oslava, co? Tak co kdybychom si ukázali občanky."

Viděla jsem, že se Soph nadechuje k sarkastickému komentáři, ale já nechtěla mít ještě větší průser než máme, tak jsem se zlehka dotkla jejího předloktí. Podívala se na mě a vydechla.

Podala jsem svoji občanku policistovi jako první, Soph po krátkém zaváhání také.

,,Takže slečny dostaly chuť na chlast jo?" přidal se k nám druhý a pousmál se. Ale takovým tím nepříjemným úsměvem.

,,Tak to pojedete s náma holky na stanici, tam si o tom promluvíme, hm?", pak zvýšil hlas, ,,a vy to tady zamkněte, jedete taky."

Týpek něco nejspíš zanadával a s mumláním v nesrozumitelném jazyce vyšel ven a zamknul za námi. Jelikož to byl Soph nápad, tak jsem ji donutila, aby si doprostřed, vedle prodavače, sedla ona. Sama jsem pak byla natisklá na okýnku, protože Soph se samozřejmě radši lepila na mě, než na něj.

Policejní stanice fakt není místo, kam bych se chtěla podívat znova. Všechno na mě působilo tak strašně nepřátelsky. Je pravda, že rozdávat kafe a koblížky tu kriminálníkům asi nebudou.

Nicméně, díky bohu jsme vyvázly jen s pokutou, ten prodavač to prý ale odnesl hůř.

Se Soph jsme se dohodly, že si to radši necháme pro sebe. Protože tohohle bychom se nezbavily, dokud by se škola nezbavila nás. Po dlouhé cestě pěšky zpátky k mému autu, se mi už vůbec řídit nechtělo, tak Soph navrhla, že bude řídit a abych přespala u ní. Znělo to lákavě, a i když je zítra škola, tak jsem nemohla odmítnout.

❀

Ahoj, omlouvám se, včera nám blbnula wifina, takže jsem nemohla vydat další díl, tak proto to malé zpoždění.
Platí to, co vždy. Díky bohu, že se ochladilo(¬_¬)ﾉ