High Hopes

9.

Další den jsem měla já, a se mnou i Soph, zkrácený program. Pro jistotu. Docela mě to štvalo. Ale zase být chvíli sama se Soph, když si můžeme povídat o čemkoliv, aniž bychom se musely bůh ví kde zašívat, to je prostě super. Každý, kdo má nejlepší kamarádku, to asi zná.

Mimo jiné jsme probíraly Paula, pro mě známého jako pan Hunter. Prý díky němu máme dvoulůžák a že za ním byla Soph, než jsme se vydaly na tu prokletou párty.

Další den, když jsme byli na sjezdovce, jsem uviděla Dallona. Jel několik metrů přede mnou. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli za ním jet, nebo ne. Nechtěla jsem s ním mluvit, ale vím, že budu muset. Jenže než se moje milostivé já rozhoupalo, tak Dallon zatočil na jednu z vedlejších stezek a já už na ni nestihla najet.

Napadlo mě, proč vlastně Dallon jezdí sám, když je ve druhé skupině a ti sami nejezdí.

Rozhodla jsem se počkat na něj u výjezdu z lesa k lanovce. Musela jsem to ale vzít šusem, neboli vyprdnout se na nějaké obloučky a jet přímo z kopce, abych ho ještě zastihla.

Dole jsem čekala asi minutu, když vedle mě zastavil člověk v červené bundě, s černou helmou, a jak zastavil, tak mě ohodil sněhem. Hned mi bylo jasné, kdo to přijel.

,,Na co tady čekáš, sněhuláku?" Řekl James a zasmál se.

,,Na tebe určitě, ty ---," přerušil mě Dallon, který kolem nás prosvištěl, aniž by si nás všiml, ,,Sakra!"

,,Někoho špehuješ, pískle?" Pak se podíval za oním lyžařem, zvednul si brýle a povytáhl jedno obočí. ,,To je Dallon?"

,,Cože? Já ti dám pískle!" Sehnula jsem se a hodila Jamesovi do obličeje sníh a pak se rychle rozjela dolů k lanovkám.

Slabě jsem ho za sebou slyšela nadávat a musela jsem se pousmát. Na to, že mi před pár chvílemi projel Dallon před nosem, jsem si ani nevzpomněla.

----
Jelikož mě James po předchozí zkušenosti už nechtěl pouštět na skokánky, rozhodla jsem se ho přemluvit na jednu z cest mezi stromy.

,,Ani omylem. Ty seš nebezpečná sama sobě, natož ještě mezi stromy. Ještě se mi tam na nějaký strom rozplácneš a já tě budu muset seškrabovat špachtlí."

,,Jamesi, prosím prosím, smutně koukám, budu opatrná."

On přimhouřil jedno oko. Pořád se tvářil  přísně, ale věděla jsem, že to tak nemyslí. ,,Tak jo." Pokrčil rameny v domnění, že odporovat mi v tomhle nemá smysl a usmál se na mě zpátky.

Vystoupili jsme z vleku a já se okamžitě rozjela doufajíc, že mu ujedu. Jenže James na tom byl lyžařsky líp, než jsem čekala, a brzo mě dohnal. Když jsme zajížděli do lesa, už byl úplně za mnou. Jeli jsme poměrně rychle a já musela kolikrát uhýbat větvičkám, aby mě netrefily do obličeje. On na tom byl asi ještě hůř, protože jak byl vyšší a mohutnější, tak na něj dosáhlo daleko víc větviček.

Otevřela se před námi mýtinka jak z knížek o fantasy. Krásná a kouzelná, že bych se nedivila, kdyby přitančila víla a přicválal jednorožec. Jak jsem byla zamyšlená a zakoukaná, tak jsem nechtěně zpomalila a James mě stihl předjet.

,,Ale no tak! Já jela první!" Zakřičela jsem naoko naštvaná.

On se otočil, vyplázl jazyk a jel dál.

Po chvilce jsme přijeli k zatáčce, ale James řekl: ,,Je tu slabě vyjetá stopa rovně, zkusíme to tam, jo?"

,,Ty seš tady šéf."

Na našem tempu jsme moc neubrali, takže to nemohlo dopadnout jinak, než že když se James zabořil do hlubokého sněhu a tím pádem se zastavil, takže jsem to do něj napálila.

Rozplácla jsem se na zemi za ním a zůstala koukat do nebe.

,,Seš v pořádku?" Otočil se na mě. ,,Hej Alex, tak seš nebo mám volat zase záchranku?!"

Zvedla jsem hlavu, s obličejem vykresleným do ďábelského šklebu a hodila po něm sníh, který jsem měla připravený v rukách.

Cíl přesně zasáhl plánovaný terč neboli Jamesův obličej.

,,Kdo je tu teď sněhulák, hm?" Chtěla jsem se zvednout a ujet, ale lyže byly bůh ví jak zašmodrchané pod Jamesem, tak jsem rychle zmáčkla vypínání, lyže uvolnily moje boty a já se rozeběhla pryč. Výraz rozeběhla možná není úplně přesný. Prostě rychlý pohyb v přeskáčích v hlubokém sněhu.

Najednou do mě zezadu narazila obrovská síla a já padala obličejem do sněhu. Snaha zvednout se a pak sundat ledový sníh ze svého obličeje byla marná, protože ona síla, teď už respektive váha, stále ležela na mě a akorát mě víc zahrabávala do sněhu.

Když jsem se konečně vyprostila na povrch, James seděl opodál, div se smíchy nepřevrátil dozadu. Tak jsem na něj skočila a pomohla mu se svalit.

Chvíli jsme jen tak leželi, já na něm, on pode mnou, poslouchali tichou krajinu, kde se občas ozval sníh spadený na zem a každý cestoval svoji vlastni myslí.

,,Stejně seš pískle." Ozval se po chvíli ticha.

,,Jasný, a ty zodpovědný učitel. Víš vůbec, kolik je hodin? Jestli na tebe už tvoje skupinka nečeká pod vlekem?"

Se zděšením v očích se podíval na svoje hodinky, ke kterým se musel prohrabat až do hlubin rukávu, aby zjistil, že já jsem vůbec neměla ponětí o času a jen ho zkoušela.

,,Dyť jsou tři, tak co blbneš".

Stihla jsem se akorát usmát, než mě opět zahrabal hluboko do sněhu. Na sraz pod vlekem jsme navíc přišli oba úplně promočení asi s desetiminutovým zpožděním. Radši ani nechci vědět, co se všem tak mohlo honit hlavou a jaký drby z toho vzniknou.

Dneska je to trochu kratší, dnešek pro mě nebyl jednoduchej po psychický stránce, ale rozhodla jsem se sesmolit alespoň tohle. Omlouvám se všem, který jsem tím zklamala nebo tak podobně. Zároveň musím s politováním oznámit, že končím s vydáváním dvakrát týdně a vydávat budu pouze v pondělí. Škola a tak, chápeme. Takže znovu pardon.

Zrovna mám mobil v opravně, proto tady není ani ta pěkná kytička, kterou používám :(