birdcage // l.h.

I.

Sedĕla jsem na lavičce v parku. Na to že bylo léto, jemně foukal studený vítr a mně na má odhalená ramena začínala být zima. Jenže domů jsem nechtěla jít, už to ani nebyl můj domov.

Listovala jsem inzerátama s prácemi, chtěla jsem si něco málo přivydělat k tomu, co jsem měla našetřeno, abych se co nejdříve odstěhovat. Přejela jsem svým hubeným a na rudo nalakovaným ukazováčkem k jednomu okénku. Tenhle mě asi ze všech zaujal nejvíce.

Mgr. Liz Hemmings schání studenta ve věku 17-21 let na práci s dětmi ohledně matematických úloh. 10$/h Pokud máte zájem ozvěte se na: 734 345 92

Nevypadala jsem jako ten typický matematikář. Neměla jsem ani brýle, ani rovnátka. Místo toho jsem měla v dolním rtu peercing a na předloktí jsem měla tetování. Předsudky podle vzhledu by měly jít tedy stranou, jelikož na matiku jsem byla opravdu moc dobrá.

Otázkou bylo jestli paní Hemmingsová má stejný pohled na předsudky podle vzhledu. I když jsem se bála, rozhodla jsem se jí zavolat. Přeci jenom, přes telefon mě neuvidí. A hlavně, ty peníze opravdu potřebuju. Vytáhla jsem z kapsy svůj mobil, který mi koupil mámy přítel. Jeden z takových těch dárků, u kterých doufal že si mě koupí s ním. Nepovedlo se.

Zavolala jsem tedy na to číslo.

"U telefonu Liz Hemmingsová, přejete si?" z reproduktoru se ozval příjemný ženský hlas.

"Uhm... Tady Bethany Woodová. Měla bych zájem o tu vaší matematickou brigádu. Pokud je tedy stále ještě místo." vysoukala jsem ze sebe nervózně.

Na chvíli mezi náma zavládlo ticho a já cítila jak se mi nervozitou začínají potit ruce. Tohle bylo pro mě moc důležité a já si v hlavě pořád opakovala to, co jsem řekla a jestli jsem se nějak nepřeřekla.

"Jistě! Už jsem téměř zapoměla, že jsem ten inzerát podávala, jelikož se mi nikdo zatím neozval. Očividně studenti nechtějí dobrovolně trávit volný čas s matematikou." zasmála se. "Myslím, že nejlepší bude, když mi přes SMS pošleš tvůj e-mail a já ti na něj pošlu všechny detaily."

"Dobře. Děkuji mockrát. Mějte se." usmála jsem se, jelikož jsem po dlouhé době konečně něco sehnala.

"Ty taky."

Domů se mi zatím ještě nechtělo. A tak jsem se chvilku toulala parkem a poslouchala písničky. Člověk někdy potřebuje hudbu, když chce absolutní klid. Pro mě to tak alespoň platí vždy.

V peněžence ještě najdu pár dolarů a rozhodnu se si skočit pro kávu. Samotnou mě děsí jak moc se vyhýbám domovu, když to dříve bývalo moje nejoblíbenější místo. Moje útočiště.

Bohužel od té doby co táta před rokem umřel na rakovinu plic tomu tak není. Byla to rána pro celou rodinu, vždycky jsme to byli my tři proti světu - já, mamka a on a najednou nic. Puf. Všechno bylo jinak. První měsíc po jeho odchodu matka prochlastala a já se o ní musela starat. Byly chvíle, kdy jsem se chtěla na všechno vykašlat a skončit to. Ale kdo by pak pomohl jí?

Časem se to zlepšilo a asi v průběhu třetího měsíce si našla přítele, který je absolutní kretén a já jí nikdy v životě neodpustím, že tak rychle taťku nahradila. Alespoň ona zvládla tu díru zalepit, když já ne.

Potichu jsem si odemkla a co nejrychleji jsem vybĕhla do svého pokoje a zabouchla dveře.

Neměla jsem ani trošku náladu poslouchat to, jak vykazuji všechny známky deprese a že bych měla chodit k psychologovi. Prý by mi pomohl vyrovnat se s tátovou smrtí. Ale co když
se s tím prostě vyrovnat nejde? Je to prostě velká díra v mém hrudníku, kterou už nikdo nikdy nezalepí.

Batoh jsem hodila na zem, a šla se osprchovat. Mokré vlasy jsem si sepnula do drdolu a na posteli se usadila k notebooku, v poštovní schránce jsem měla jeden e-mail. Lehce jsem se zachvěla vzrušením. E-mail z vysoké? Vzali mě? Bohužel, odesílatelem byla Liz Hemmingsová a v e-mailu mi sdělovala, co si mám připravit a s čím počítat na hodinách.

Ze zprávy jsem pochopila že jde tak o 12 leté děti a hodiny jsou každou středu a sobotu od dvanácti do půl druhé i s přestávkou. Chudáci děti, matika o víkendu. Připravila jsem si pár lehkých úloh a ty hodila do batohu. Našla jsem si ještě zítřejší spoj do centra a jelikož jsem chtěla být zodpovědná ohledně té práce rozhodla jsem se jít spát.

Bez hudby neusnu a tak jsem zapla rádio, kde zrovna hrálo Lithium od Nirvany, moje oblíbená. Zabořila jsem se do polštářů a zavřela oči.

Ještě než jsem usla, slyšela jsem, jak se otevřely dveře a někdo vešel do místnosti. Nechala jsem ale oči zavřené, jelikož jsem nechtěla čelit žádným rozhovorům. Slyšela jsem slabé cvaknutí jak někdo vypnul rádio a cinknutí nádobí. Pak jsem ještě ucítila letmý dotyk mamky rtů na čele a já se musela hodně přemáhat abych sebou necukla. Počkala jsem, než vyjde ze dveří a ty se bezpečně zavřou.

Naposledy jsem otevřela oči a všimla jsem si, že vedle na nočním stolku leží talířek s kouskem pizzy a pomerančový džus. Bylo to hezké gesto, ale já neměla ani hlad a ani chuť k jídlu. Zítra je navíc první den doučování a tak se raději pro jednou místo ponocování pořádně vyspím, ať nevypadám jako mrtvola.