birdcage // l.h.

IV.

Vyklouzla jsem ven ze sprchy. V pokoji Luke ležel natžený na posteli s rukama za hlavou. Sledovala jsem jak se jeho svaly napínají. Proč si ale sakra všímám tohodle. Když si všimne, že jsem přišla vyskočí do sedu.

"Moc se omlouvám, vůbec mi nedošlo, že můžeš být třeba i nahá a ještě po tom, co se stalo." spustí rychleji, než zvládám registrovat slova.

"Luku, díky TOBĚ se nic nestalo a přeci koneckonců jsi nic neviděl." povzbudivě se na něj usměji.

Stále se trošku červená, ale je to koneckonců docela roztomilé.

"Proč jsi nechtěla jet domů?" řekne tiše.

"To je na dlouho. Navíc tě neznám ani den proboha." rozhodím rukama. Já nikdy neuměla mluvit o problémech.

"Cizincům se občas člověk zvládne nejlehčeji svěřit." špitne.

Možná má pravdu. Možná že mi tohle alespoň trochu uleví. Chci se dát do řeči, ale on mě předběhne.

"Víš, já jsem v skupině. A i když ty nás třeba neznáš, jsme docela známí. Vlastně hodně." při povídání se kouká na ruce a mě dochází, že to byl on, kdo se potřeboval svěřit někomu, koho nezná. "A měl jsem holku. Sakra krásnou. Měla přesně ty správné křivky a všechno. Nikdy jsem jí neřekl že jí miluju, nikdy, bál jsem se že mě nebude milovat nazpátek. Bože..." na chvilku se odmlčel. " A když jsem byl odhodlaný jí to říct, nachytal jsem ji s jiným." rozhodí rukama a já vidím jak se po jeho tváři koulí pár malých slz.

"Och Luku, to mě mrzí." přesunu se k němu na postel a vtáhnu ho do svého objetí. Přitiskne si mě ještě blíž a já můžu cítit jak se jeho přerývané dýchání klidní. Chci mu něco říct. Chci mu říct, že všechno bude v pořádku, ale já na tyhle věci nebyla nikdy dobrá a tak mlčím a dál ho dežím v náruči.

K neštěstí nás obou mi začne zvonit mobil. Máma. Luke se odtáhne a otře si oči. Já se natáhnu pro telefon.

"Ano?" přijmu hovor otráveně.

"Beth, kde jsi?! Je půl deváté a ty ještě nejsi doma." zní rozhořčeně, ale spíš ustataně. Nemůže být naštvaná, to je přeci jenom moje úloha u nás.

"Už jedu." odseknu a položím mobil.

"Asi nemáš se svojí mamkou úplně dobrý vztah?"

"Zrovna moc ne." začnu házet své věci do batohu, především své oblečení.

"Už musíš jet?"

Jen kývnu hlavou a smutně se usměji.

"Tak počkej, aspoň tě hodím domů." zvedne se z postele. "Úplně domů." dodá ještě.

Sklopím pohled, pořád se za tu svoji tvrdohlavost a do čeho mě to dostalo stydím.

Hodím si batoh na zadní sedadla u auta. Zapnu si pásy a čekám až Luke taky dosedne. Tentokrát už cesta není tak trapná.

"Kdy tě zase uvidím? Rád bych chtěl svoje oblečení co nejdřív zpátky." zasměje se.

"No můžu ti ho dát rovnou." zavtipkuji, ale při pohledu na to, jak zrudl se zarazím. "To byl vtip." dodám a vidím, jak se jeho tělo opět uvolnilo. "Příští sobotu je další hodina Malých Matematiků, takže asi tam." usměje se.

"No, to nevím, jestli bez svých oblíbených trenek vydržím tak dlouho." zasměje se a já váhám jestli opravdu tolik touží po svém oblečení, a nebo jestli v tom jde trochu i o mě. "Máš čas ve středu?" pokračuje po tom, co se oba zasmějeme.

"Středa by šla." usměji se.

"Super! Rád bych tě vzal na naší zkoušku kapely, myslím že bychom se ti mohli líbit a ve středu hodláme zkoušet jako za starých časů, žádná velká zkušebna, jenom Calumova garáž." vidím tu radost v jeho očích už jen jak o tom mluví.

"To zní skvěle."

"A pak bychom mohli zajít třeba na čínu nebo pizzu." pokračuje v plánování

"To zní ještě líp!"

"Tak dohodnuto, vyzvednu tě ve dvě?"

"Dvě mi vyhovujou. Teď zahni do prava." začnu ho navigovat k našemu domu. Trochu se stydím, jelikož není ani tak z poloviny velký jako ten jeho. "Ten s béžovou omítkou." ukážu na náš dům. Čekám na jeho tváři jakýkoliv náznak pohrdání, ale on se pořád tváří stejně.

Tentokrát už nebrzdí tak prudce jako před tím, ale normálně.

"Mohl bych tě ještě o něco poprosit?"

"Myslím že po dnešku můžeš poprosit o cokoliv." věnuju mu další z mnoha úsměvů.

"Tvoje číslo, víš... kdyby se něco změnilo, nebo tak."

"Jasně." začnu hledat tužku a papír, který mu zachvilku předám s naškrábanými čísly. "Snad to přeteš." zasměju se.

"Taky doufám." zasměje se se mnou. "Tak ve středu."

"Ve středu." oplatím mu úsměv.

"Měj se a dávej na sebe pozor Beth." říká, když vylízám z auta.

"Děkuji, ty taky." počkám ještě než odjede a pak mávám za autem.

Dnešek opravdu nemůže být kurioznější.