birdcage // l.h.

V.

Dny do středy se táhly více než pomalu. Alespoň jsme si spolu s Lukem pořád psali. Je zvláštní jak jeden den vás může s někým tolik sblížit.

Konečně bylo úterý večer, ležela jsem vykoupaná v posteli a hloupě jsem se usmívala do displeje.

A jednou dokonce, se k nám nemohl připojit na jeden koncert, protože si zapoměl svůj pas doma:-D

Nahlas se uchechtnu. Luke mi tu už asi hodinu popisuje svoje kamarády ze skupiny, zdá se, že by s nimi mohla být sranda.

Pro mě, je toto příjemná změna. Po smrti taťky jsme se z Londýna odstěhovali do pokrají Sydney. Bylo to, když si mamka našla Bena, který jí řekl, že to tak bude nejlepší, prý na zahnání zlých vzpomínek. Se mnou se bohužel zlé vzpomínky odstěhovaly i do Austrálie.

K tomu všemu, jsem ve Británii nechala všechny svoje kamarády. Ze začátku jsme si psali, jenže, to pak taky přešlo. Teď si beru volný rok, než mi začne vysoká a jsem tu sama. Tedy, teď už se tak necítím.

Spíš?

Zabrní mi telefon v rukou, když dlouho neodpovídám.

Nene, jenom jsem se zamyslela. :-)

Aha :-)

:-)

:-)

:-)

Tak jo, už mě děsíš Beth.

:-):-)

Přistihnu se že se usmívám jako naprostý idiot do displeje.

Půjdu už spát Luku, dobrou noc. Zítra se už těším.

Sladké sny xoxo

Položím telefon vedle sebe a zanedlouho usnu.

Ráno je tak trochu hořkosladké. Jsem ráda, že je středa, ale když párkrát zamrkám, abych zaostřila a uvidím matku stát nad mojí posteli udělá se mi nevolno. Zabručím a převalím se na stranu, přes hlavu si ještě přetáhnu peřinu, abych jí dala jasně najevo, že nestojím o žádné další promlouvání do duše.

"Beth." posadí se na okraj mojí postele a položí na mě ruku. "Nemůžeš se tu před světem schovávat napořád."

"Já se ale před ničím neschovávám." odseknu.

Matka si jenom povzdechne a já se odkryji z peřin a podívám se jí po dlouhé době do tváře. Tváří se ustaraně, možná má snad i pravdu, ale to já nikdy nepřijmu, i kdyby tomu tak opravdu bylo.

"Navíc, dneska jdu ven s kamarádem." vstanu a přejdu do své koupelny, jenom abych nemusela čelit její společnosti.

"S... kamarádem?" nemusím se jí dívat do obličeje, abych vycítila její překvapení.

Samozřejmě že je překvapená. Už půl roku jsem se s žádným kamarádem nevídala. Ta holčičí část mě by si přála se s ní podělit o detaily, ale ten nápad je v mé hlavě jen na pouhých pár vteřin.

"Jo. A teď prosím, ráda bych se připravila." přejdu ke dveřím, které jí otevřu a jedovatě se usměju.

To že ke mě přijde jednou za čas si promluvit z ní ještě nedělá matku století. Se sklopenou hlavou opustí můj pokoj mlčky a já se snad na chvilku nad tím pozastavím a polituji jí. Jedna věc se jí ale musí nechat, přinesla mi sem snídani, i když je už dávno po obědě. Rychle do sebe naházím míchaná vajíčka a kávu, abych se pustila do příprav.

Chci zapůsobit, na druhou stranu, ale nechci působit nijak přehnaně. Pleť si přepudruji a na tváře přidám trochu tvářenky, do vnějšího kraje víčka nanesu hnědý stín, který postupně rozmazávám do ztracena. Podél řas namaluji tenkou černou linku a oční make-up zakončím řasenkou. Na rty nanesu balzám a s výsledkem jsem překvapivě spokojená.

Na sebe si vemu úzké černé džíny a černé tričko s pár díramy, které má přes prsa potisk METALLICA.

Vlasy si tentokrát rozčešu a sama jsem udivená tím, jak moc dlouhé už jsou. Nakonec se ještě navoním.

Do batohu hodím Lukovi vypůjčené věci a pár svých nezbytností.

Z mých příprav mě ale vyruší ztroubení auta. Vyhlédnu oknem z pokoje ven a před domem uvidím černého Range Rovera. Páni, jde včas.

V kuchyni, ze které jde vidět na chodbu k hlavním dveřím nikdo není, takže mě díky bohu nečekají žádné uštěpačné poznámky Bena, nebo všetečné poznámky mojí matky. Zamknu za sebou a celá natěšená naskočím do auta.

"Ahoj." natáhnu se přes řadící páku, abych ho mohla alespoň z boku obejmout.

"Ahoj.Vypadáš... vypadáš jinak." obejme mě nazpět a usměje se.

"No, nechci tvoje kamarády úplně vyděsit." zavtipkuji a Luke se zasměje se mnou.

"Musím tě varovat, kluci jsou někdi trošku divocí." nervózně se zasměje.

"Já vím Luku, vyprávěl jsi mi o nich ořes zprávy asi hodinu." protočím očima, tentokrát to ale nemyslím nijak urážlivě.

"A taky hnedka nevěř všemu co říkají." On je snad vážně nervózní? Možná i víc než já, a to je co říct.

"Dobře."

Zabrzdíme před oprýskanou garáží, ze které se ozívají hlasité zvuky. Vystoupíme z auta a jdeme blíž. V místnosti je jedna bicí souprava, dvě elektrické kytary, jedna akustická a jedna basa. Je tu ještě několik beden a spousty kabelů. Zemi pokrývá pár starých koberců a v rohu je zastrčená malá pohovka s několika polštáři. Dále tu stáli tři chlapci asi tak v našem věku. Jeden s červeným šátkem ve vlasech, druhý s růžovými vlasy a třetí vypadal trochu exoticky.

"No konečně." šel k nám ten s šátkem a usmíval se u toho od ucha k uchu. "Ty musíš být ta Beth." to jakým způsobem to řekl mě na chvíli zarazila.

"Jojo, ty jsi Ash viď?" z Lukova vyprávění jsem kluky trochu znala a myslím, že jeho jsem trefila úspěšně. Taky že jo, protože začal souhlasně kývat hlavou.

"Hej Luku, co jsi kecal? Je mnohem hezčí než jsi ji řikal." prohodí jen tak ten růžovovlasý.

Otočím se na Luka, který rudne a já nevím jestli vztekem, nebo hanbou.

Dnešek bude ještě zábava.