birdcage // l.h.

III.

Začala jsem se toulat parkem a ponářet se v myšlenkách jako vždy. Pořád se mi ae do nich vracel ten pitomec Luke. Luke co se možná
staral o holku co vůbec nezná. Luke jehož ego je tak velké že by mohlo prasknout. Luke kterého nemůžu vystát hlavně proto, že mi nějakým zvráceným způsobem připomíná mě.

Procházím kolem křoví, na kterém rostou rudé růže jejich vůně je téměř omamná, když uvidím se za mnou mihnout stín a poté cítím ruce omotané kolem mého krku. Něco chladného se opírá o mojí tepnu a já nervózně polknu.

"Co tak sama v týhle části parku?" ozve se mi huhňavý hlas přímo u ucha. Rozhlédnu se, abych našla alespoň jeden pár očí, který by mě mohl spasit. Neznámý muž měl pravdu, jsem tu jen já a on. "Nemáš u sebe ňáký prachy?"

"Nemám." tiše pípnu.

"To nevadí." z jeho hlasu jde znát že se šklebí, i když mu nevidím do tváře.

Pustí mě a já si naivně myslím že je po všem. Místo toho se ale na mě otočí čelem a já si ho alespoň mohu pořádně prohlédnout. Má na sobě špinavou mikinu a špinavé tepláky. Botu má jenom jednu. Obličej je poset několika vráskami a na bradě mu raší šedé strniště. Slizce se na mě usměje a já si všimnu že mu chybí asi tři zuby.

"Taková pěkná holka jako ty mi může dát mnohem víc, než jenom peníze." ušklíbne se a povalí mě do křoví, které mi hned způsobí několik škrábanců na rukou.

Začne si na mě nalehávat a já se ho u toho snažím odstrkávat. Marně. Je mnohem silnější než já. Prosím řekněte mi někdo že je tohle jenom nějaká ošklivá noční můra a já se za chvilku probudím. Bohužel ale. Tohle byla realita. Cítila jsem se bezmocná, absolutně na nic. Tváře jsem měla zmáčené. Tričko roztrhané na cáry a ze škrábanců na pažích začala kapat krev.

Když už jsem ztrácela veškerou naději. Tělo muže se na mě bezvládně sneslo. Pak ho něčí ruka vzala, odhodila a chvíli do něj kopala a bušila.

Já jsem se mezitím schoulila do malého klubíčka a třásla se hrůzou.

"Beth?" promluvil ke mně něžný hlas, který mi už byl známý. Byl to Luke.

Položil na mě ruku. Pod jeho dotekem jsem sebou mírně škubla, byla jsem stále ještě v šoku z toho, co se právě stalo. Luke se na nic neptal, za což jsem byla ráda. Vzal mě do náručí a já s hlavou ponořenou v dlaních jsem se nechala zachraňovat někým, s kým jsme se tolik hádali.

"Zavezu tě domů." řekne, když mě posadí do auta.

"Ne prosím, jenom tam ne." tiše špitnu.

Rukama si zahalím hruď, jelikož moje tričko je natolik roztrhané, že se mi z něj kouká černá krajkovaná podprsenka, která má utrhnuté jedno ramínko.

"Můžeme jet k nám, mamka mi stejně psala, že se vrátí domů nejdříve až zítra večer." řekne klidně.

Poprvé se na něj za celou tu dobu podívám. Klouby na rukou má sedřené a na čele z boku má ještě naběhlou žílu z toho, jak rozzuřený byl.

Nemám odvahu ani sílu mu děkovat, a tak cestu strávíme mlčky. Neznám ho ani den a on toho pro mě udělal už tolik.

Když přijedeme k jejich domu, snažím se vytoupit sama. Ale okamžitě se mi podlomí nohy. Tomu abych spadla zabrání Lukeovi paže, které mě zachytí včas.

"Děkuju." šeptnu.

Je mi trapně. Zachraňuje mě cizí kluk a já jsem chudinka co se nedokázala ubránit. V náručí mě donese až na postel. A já konečně dostanu odvahu promluvit.

"Luku děkuju. Vážně ano, mrzí mě, že jsem tě neposlechla, opravdu mě to mrzí. Nevím co bych dělala, kdyby jsi tam nepřišel. Zachránil jsi mě a ani jsi nemusel." mluvím do země. Nemám tu sílu se mu podívat do očí.

"Já... Viděl jsem ho už na začátku toho parku, to, jak se na tebe díval. Řekl jsem si že to nechám být, ale když jsem viděl že jde za tebou... vyčítal bych si do konce života že jsem mu v tom nezabránil."

Místo odpovědi ho obejmu. Někdy slova činy řeknou více než slova. Myslím že jsem ho zaskočila, ale objetí mi opětuje. Chvilku tam takhle sedíme a já si začínám všímat, jak hezky vlastně voní.

"Omlouvám se, že jsem na tebe byla hnusná." konečně jsem se na něj podívala.

"Já s tím začal. Tak začneme od znova ne?" pousměje se.

"Ráda bych." úsměv mu oplatím a pak si uvědomím jak vlastně vypadám. "Nevadí ti, když použiju tvojí koupelnu?"  mám všude špínu a zaschlou krev, nemluvě o tom jak musím vypadat v obličeji.

"Jasně. Najdu ti něco na sebe."

Přesunu se do jeho koupelny a vysvlíknu se do naha. Osprchuji se, abych ze sebe smyla všechnu tu špínu a krev. Z obličeje opláchnu zbytek make-upu co tam zůstal a zabalím se do ručníku. Vezmu si na sebe kalhotky, s podprsenkou to vzdám, je moc potrhaná na to aby splňovala svojí funkci. Podívám se na sebe do zrcadla, vypadám už docela normálně. Přítomnost mého zachránce mě jakýmsi podivuhodným způsobem uklidňuje.

"Beth, tady jso..." zarazí se v půli slova. Jsem k němu sice zády, takže i když nemám podprsenku v podstatě mu neodhaluji nic. I tak ho přistihnu jak mě sjel pohledem a teď se tváří velmi rozpačitě. "... jsou... nějaký věci co by ti měly být." řekne rychle a zabouchne za sebou dveře.

Svoje věci si poskládám na hromádku a nasoukám se do velikého trička s nápisem NIRVANA a černých šortek, které jsou po kratším zjištění vlastně boxerky.