birdcage // l.h.

II.

Ráno jsem vstala v osm. Což je u mě
rekord.

Připravila jsem si malou snídani a šla se trochu zkulturnit, aby se mě děti nepolekaly. Neměla jsem sílu krotit svoje vlasy a tak jsem je stáhla do vysokého rozcuchaného drdolu. S make-upem jsem si nikdy úplně nerozuměla, ale i tak jsem si na horní víčko namalovala tenkou linku a završila to řasenkou, rty jsem ještě přejela balzámem a můj "look" byl tímto dokončen.

Vzala jsem si svoje roztrhané černé džíny a asi tak o dvě čísla větší obyčejné černé tričko. Abych nebyla celá v černém (což je prý mimochodem podle mé matky a jejího přítele dalším příznakem deprese) uvázala jsem si ještě kolem pasu červenou flanelovou košili.

Na kuchyňském stole jsem nechala vzkaz.

jsem na brigádĕ-> přijdu pozdĕ

Lhala jsem. Vím že bych se doma stihla dostat dřív jak před rodinnou večeří, ale využiji každé výmluvy, abych mohla být co nejdéle
venku.

Autobusem to bylo s tĕmi všemi zastávkami asi hodinu cesty. Pak jsem se chvíli motala ulicemi, jelikož ženy prostě nemají orientační smysl dle mého názoru. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem si musela naťukat adresu do navigace v telefonu. Podle toho jsem se už zvládla zorientovat, díky bohu, že zas tak marná nejsem.

Při pohledu na jejich dům mi padla brada na zem. Tihle musí bylt pohádkově bohatí. Budova byla obrovská s velikou zahradou na které byl krytý bazén i vířivka a altáj. Víc jsem toho neviděla, ale vsadím se, že celý areál je ještě víc větší.

Stydlivě jsem přistoupila k domovnímu zvonku, který byl pozlacen a já bych se ani nedivila, kdyby to bylo opravdové zlato. Po chvíli se dveře otevřely.

"Vítej! Ty musíš být slečna Woodová, že? Já jsem Liz." ve dveřích se otevřela příjemně vyhližející paní, která teď tyčila svou pravici proti mě.

"Jo to jsem já. Moc ráda vás poznávám paní Hemmingsová." usmála jsem se.

"Prosím tě, na paní Hemmingsovou jsem snad ještě mladá." zasmála se. Její smích byl takový ten umřímný a vřelý, že vás nutil usmívat se taky. "Říkej mi Liz."

"Dobře. Liz."

"Tak pojď dál Beth, můžu ti tak snad říkat že?" pokynula mi rukou směrem do vnitř domu.

"Jo Beth je v poho." stihla jsem ještě říct, než mi padla brada na zem podruhé z pohledu na vstupní halu. Na takovýhle luxus jsem nebyla zvyklá.

Byla jsem ráda, že Liz se nezmiňovala o tom jak vypadám, a ani se na mě nedívala nijak pohrdavě. Po dlouhé době to byla moc milá změna.

Zavedla mě do obývacího pokoje. Tam na koberci sedělo už sedm dětí uspořádaných do kroužku, které se pošťuchovaly a povídaly si.

"Máš pro ně něco připravené, jak jsem žádala?"
otočila se na mě Liz.

"Jojo." začala jsem se hrabat v batohu a před nos jí strčila příklady, co jsem včera vymyslela.

"Perfektní!" usmála se na papíry Liz a vrátila mi je zpátky. "Po kroužku si pro děti chodí rodiče, a taky by se měl vrátit můj syn Luke. Řekla jsem mu ať tě
hodí domů, jestli se já do té doby nevrátím. Teď už se měj Beth a hodně štěstí s děckama." dala mi do ruky patnáct dolarů a na rozloučenou mě objala.