Srdce Tygra

1

Marco - tučně
Garfield - normálně

Většina lidí tvrdí, že pokud jste synem jednoho z nejvlivnějších mužů země, váš život musí být sen. Já bych s tím názorem i vcelku souhlasil, pokud je snem myšlena noční můra, ze které se nikdy nemůžu probudit, a proto je pro mne každý den jen dalším utrpením.

Můj otec se pohybuje ve stínu politiky. Nejspíš bych ho nazval velmi vlivným lobbistou. Prakticky nikdo ho nezná, ale svými nitkami řídí celý stát, že má nakonec nejspíš větší moc než hlava státu.

Pozoroval jsem svět za mřížemi. Jaké to tam asi je? Jaké by to bylo narodit se jako normální dítě? Moci běhat, kam se mi zlíbí. Moci dělat, co se mi zlíbí. To se asi nikdy nedovím, mohu se o to jen snažit.

To také dělám. Pozoruje mě nějaký nechutný stařík, když se však přiblíží, seknu po něm nechty.

„ Neočumuj mě, úchyle!" zasyčím. A on vyděšeně uteče o celu dál. Lidé neradi slyší pravdu.

Zase jeden nešťastný školní den. Chodím na soukromou školu, takže bývám neustále posuzován ostatními. A abych řekl pravdu, jsem nejspíš největší nula naší školy. Na nic si nehraju, a s tím se můžu na soukromé rovnou jít vycpat.

Nevím, co chci spíš, aby si mě někdo koupil, nebo abych zůstal tady. Nejraději bych chtěl ven. Někdy, když jsem vstoupil nějaký stařík, co chce levnou děvku, vidím ven. Vidím zapadlou ulici. Dnes dokonce vidím, jak venku prší a vše je zabahněno, ale i tak mě to láká.

Chci hlavně pryč. Ničí mě tady.

Nejen, že jsem cestou do školy zmokl, ale ve škole mi někdo o hodině tajně strčil balíček kondomů do tašky. Což by ještě nebylo tak hrozné, i když je nemám kde použít, je to méně nechutné než fakt že byly použity. Ani jsem raději nestudoval, kolik se mi z této tekutiny vylilo do batohu.

V tom však vstoupí muž, který přesně ví, co chce. Je následován nějakým pracovníkem z útulku. Je povýšený a má ostře řezané rysy. Jde z něj respekt. Zdá se mi, že by mohl jen lusknout prsty a tohle místo by se zavřelo, ale je jasné, že tohle nikdo, kdo sem chodí neudělá. Ty chtějí jen neka na ukojení svých zvrácených tužeb.

O přestávce jsem zašel za třídní a bravurně sehrál nemoc. Ta ani tatíkovi volat nemusela. Moc lidí ho nezná, ale ona až příliš dobře. Konečně jsem volný.

Ten muž se u mě zastaví. Přejede mě pohledem jeho šedých očí a řekne směrem k zaměstnanci : "Na fotkách, jež jste mi posílali, vypadal líp. Ale stejně si ho vyzkouším."

Naštvaně zasyčím a mé uši se sklopí k hlavě. Zaujmu raději bojovou pozici.

Doma se rychle začnu učit, to na co jsem se ve škole vykašlal. Bohužel mi to ale moc času nezabere. A já si tedy lehnu na svou postel. Na druhé straně pokoje je taška, kterou po dnešku nejspíš zapálím a vyhodím. Ale mě stejně nezáleží na ničem. Ani na jiných lidech. Proč taky když jsem v životě do čista sám. Co si pamatuju, tak jsem se nikdy moc s nikým nebavil. Táta mi dokonce nabízel nějaké syny jeho známých, ale já mu řekl, že nějaké jeho zaplacené kamarádíčky nechci. A kdo by taky chtěl?

„Garfield je sice trochu divoký, ale kdo z nás nechce v životě trochu toho adrenalinu. " nesnáším to jméno, co mi dali. Zesměšňují mě, ale nedám to najevo.

Ten padesátník pozvedne jeden koutek a praví, „ Narozdíl od těch utýraných budiž k ničemu má tenhle v sobě nějakou jiskru. Můžu si ho ozkoušet ?" zeptal se, ale znělo to spíš jako rozkaz.

Utapím se ve spoustě myšlenek. Ale pořád se mi vrací obavy. A koho z vás by neděsily myšlenky, kdyby zrovna včera večer prozradili konečně svoji orientaci svému otci. Jsem také jeho první syn z druhého manželství. Muselo to být velké zklamání.

Najednou přiběhlo hned několik zaměstnanců a otevřeli mu dveře. Pokusil jsem se po něm skočit a zaútočit. Ale srazili mě na zem a hned několik mužů mě chytlo a drželo. Ten chlap musel být vážně důležitý.

Přišel přede mě a strčil mi k obličeji jeho z venčí zablácenou botu.
„Očisti ji!" tak zněl jeho rozkaz. Na znamení vzdoru jsem se mu posměšně podíval do očí a plivl na tu špinavou, draze vypadající obuv.

Rozhodl jsem se nakonec zabít čas tím, že se pokusím zachránit z mé tašky všechno, co jde. Vše, co se dalo jsem zachránil. Naštěstí toho nebylo zničeno, tak moc, protože mám vše úhledně schované v deskách. Ale našlo se pár věcí, co se zachránit nepovedlo.

„Ale, ale ty jsi mi nevychované kotě." řekl klidně a poté požádal o to aby mu donesli bič.

Sekal mě zatraceně dlouho. Vřískal jsem. Brečel. Nic nepomohlo. Když skončil, zůstal jsem na nohou jen kvůli těm chlápkům. Visel jsem.

„Ty víš, co máš za úkol a já se nikdy nemusím opakovat." řekl prostě. Celé mé tělo se klepalo. Další rány bych nesnesl a udělám cokoliv jen pro to aby mi znovu neublížil. A on to věděl. Už teď jsem ho začínal nesnášet, ale i tak jsem pomalu začal slízávat venkovní bahno. Najednou mi botou uhnul a v další moment, už mi silně dupal na můj jazýček. Vykvikl jsem bolestí.

Nenávidím ho.

Když jsem odnášel batoh ke koši, vyjasnila se mi záhada, kdo by byl něčeho tak nechutného schopný. Z tašky mi vypadl nehezky napsaný dopis, který byl na pár místech rozmazaný.
„Tohle byl dárek, je to jediná nadílka hezkýho kluka, ke který se kdy dostaneš. Tak si to užij, buzno.
Všechno nejlepší k narozeninám, přeje Tod."
Ihned jsem to vyhodil i s batohem a doufal jsem, že to služka vynese, co nejdřív.

Nenávidím ho.