Srdce Tygra

6

Marco - tučně
Garfield - normálně

Garfield šel spát hodně brzo, takže mám půlku dne stále před sebou. První jsem si dohledal, co dneska probírali a doučil jsem se to. Pak jsem zapojil do počítače sluchátka, abych ho neprobral a začal jsem si pouštět písničky. Rád u nich přemýšlím.

Přemýšlel jsem o tom, že zítra je už konečně víkend. Taky to, jak lehce jsem té kočce odpustil. Při myšlenkách na něj jsem se na něj i intuitivně podíval. On je stále nahý ?!?
Ale musím uznat, že je to krásný pohled. Do teď jsem neměl chvíli, kdy bych se mohl na jeho tělo tak podrobně podívat.
Má krásně bledou pleť, posetou pár náhodně zbloudilými pihami. Lehce osvalené tělo, ale na jeho zádech se najde pár jizev. Musím se ho pak zeptat odkud je má.

Rozhodl jsem se ho oblíct, aby už se mi po bytě nepromenádoval úplně nahý. Začal jsem ve skříni hledat co největší kousky oblečení a potom ho i následně do nich oblíkl. Doufám, že na mě nebude naštvaný, dneska ráno se totiž moc netvářil na to, že by měl chodit v oblečení. Ale já se nadruhou stranu ráno taky vyjádřil docela jasně. Je to můj dům a budou tu vládnout má pravidla.

Bouřka venku se mi náhle připomene, když uslyším děsivý hrom. To nebohé stvoření, na mojí posteli sebou cukne strachy. Ocas má i ve spánku zježený hrůzou. Přiběhnu k posteli a obejmu ho. Malinko se klepe, ale hned, jak se ho dotknu, obepne kolem mě své ruce a nohy. Jen tak tak se mi povede uvolnit z jeho sevření jednu ruku, abych nás přikryl. Poté už jdu spát taky.

Ráno se vzbudím a on ještě spí. Nevím, proč ho objímám. Fuj. Ještě budu cítit jako on. Rychle se ho pustím.

Taky si všimnu, že jsem oblečený v jeho teplácích a triku. To, že jsou oblečky jeho poznám hned. Zaprvé do čích jiných by mě asi tak oblíkl, když tu bydlí jen on. A zadruhé jsou po něm cítit. Pach je to v celku nijaký, ale jak jsem s ním strávil dvě noci, naučil jsem se jeho pach rozeznat.
Tepláky jsou neuvěřitelně pohodlný a není mi díky nim zima, takže si stěžovat nebudu.
Prokřupnu si svoje ztuhlá záda. Od nich mi nepomůže ani tahle postel.

Musím využít času, co mám sám pro sebe. Musím se tu udržet, co nejdýl a přemlouvat pomocí Marca jeho otce. Ten pak zruší všechny útulky. Musím být přítulný a přátelský. I když moc nechci.

Zívnul jsem si. „Dobrý ránko, Garry. Víš, co je dneska za den?"

To mocné zívnutí mě trochu vyděsilo. „Nevim.." o čem to mluví a proč zní tak vesele.

„Dnes máme víkend, takže oficiálně nemusím do školy. Strávíme celý den spolu. Bude nám tak krásně jako včera." raduji se.

„Tak ty jsi asi trochu natvrdlej. Na obří děsivé bouřce mi nic krásnýho nepřijde." řeknu a pozvednu jedno obočí.

Co to na mě hraje? Že by zapomněl? Vždyť to bylo nezapomenuté.„Počkej, ty jsi asi na něco zapomněl. Tak ti to budu muset připomenout. " řeknu s úsměvem a blížím se k němu. Když stojíme blízko sebe, pokusím se spojit naše rty.

Co to dělá? O čem to mluví? Najednou se začne přibližovat a tak ho odstrčím. Chtěl mě snad políbit ?!?
„Fuj, jdi ode mě. Hele bez mýho svolení je to sexuální harašení. Za to můžeš jít i do vězení."

Vidím, že mazlivý kocourek, co tu se mnou včera byl, je pryč. Ale za to už vím, jaký je doopravdy. Tohle všechno jen hraje, ale uvnitř to cítí stejně jak já.
Musím jen chvilku počkat, než mi začne plně důvěřovat.
Neodpustím si ale sarkastickou poznámkou. „Jo? A na kolik let se jde za znásilnění?"
Pak už mířím do kuchyně.

Odfrknu si a pak ho následuju. Jsme zase v kuchyni, kde to nádherně voní. Jsem rád, že je kuchyně spojená s obývákem, protože se můžu rozvalit na gauči.
Tenhle kuchyňoobývák je ve skutečnosti jedna velká místnost. Jednu stěnu má prosklenou a to místnosti dodává sluneční světlo. To se nejspíš odráží od kapek, které stále dopadají na sklo. Jak jsem si toho včera mohl nevšimnout?

„Hej, já ti to jídlo na gauč nedonesu. Jíme tu u stolu!" oznámím mu a on se neochotně zvedne. Nandám si volské oko z pánvičky na talíř a Sednu si ke stolu. Všimnu si, že Garfield mě celou dobu pozoruje, aby věděl, jak to udělat. Je to roztomilé.

Nandám si jídlo stejně jako on. Sednu si bohužel ke stolu, ale toužebně pozoruji gauč. „Proč nemůžeme jíst na gauči? Včera jsme tam jedli." zeptám se. Vždyť je to o tolik pohodlnější?
„Co hodláš dneska vlastně dělat?"

Dneska se chová jak malé děcko. „Protože by se ušpinil. A stojí víc než tvůj život." zavtipkoval jsem.
„Ale napadlo mě, že bychom se mohli na něco kouknout. Možná tě nechám vybrat film." řeknu když dojídám poslední zbytky z talíře. Všechno pak dám do myčky a čekám až dojí on.

Svou nemístnou poznámkou mi připomene, že nejsme přátelé, a že si mě pouze koupil z útulku.
Celý dnešek jsem zatím úplně zmatený. O čem to zas mluví? Co se chystá dneska dělat? Co budeme pozorovat? A co je to sakra fil?
Dám mu do ruky svůj talíř a on mi ukáže jak ho dát do myčky, tak se dle jeho slov ta bedna jmenuje.

„Ták pojď sem." řekl jsem když jsem připravil gauč. Mlíko mu asi nebudu dávat často. Dneska je jak vyvoraná myš. „Vyber si, co chceš, já jdu udělat popcorn."
Když se však vrátím z kuchyně najdu ho jak zmateně pozoruje všechna DVD.
„Tak třeba Lvího krále, to je o kočkách. To by se ti mohlo líbit, ne? "
Jsem připraven se bránit. Nevím, co mě čeká. Když vše připraví. Objeví se postavičky v té velké ale úzké bedně.
Je to jakoby se v ní ukrýval jiný svět. S jinými lidmi. Je to úžasné až neuvěřitelné. Ty postavy tam prožívají své příběhy. Jako v knihách. Ale příběh je vidět i slyšet. Ať se však snažím sebevíc, postavy necítím.

Vypadal, jakoby na film koukal poprvé. „Koukali jste na něco v útulku? Nebo je tohle poprvé v životě, co koukáš na f..." zeptal jsem se opatrně, ale skočil mi do řeči.

Svůj úžas se snažím skrýt. Nehodlám mu ukazovat své slabiny.
„Já už jsem fil viděl tolikrát. Koukám na fily furt. " skočím mu do řeči. Nehodlám se nechat z něčeho obvinit. I když je to pravda.

Rozesmál mě. „Myslíš filM?!?" řeknu a dám důraz na poslední písmeno. Na to už nemá, co říct.„ A zavři tu pusu, vletí ti tam moucha." řeknu a hodím mu popcorn do pusy. Už jsem ho většinu snědl. Taky by si měl dát.

Sakra, tak takhle se to jmenuje. Zíram na film s otevřenou pusou. Pak mi tam hodí to, co tu ujídá většinu filmu. Mňam. Nepamatuji časy, kdy bych ochutnal tolik dobrého jídla za den.„Hmm každej se může někdy přeřeknout. " odseknu po chvíli. Když mě napadlo, co na to říct. Sakra, jak jsem se mohl nechat tak snadno odhalit. Stydím se za sebe.

Něco mi na to odsekne. Všimnu si však, že mu tváře studem trochu zrůžoví. Je tak sladký. Kéž by se mi zas otevřel, jako včera. Najednou přijde smutná část filmu. Já vím, že je to pohádka, ale je vážně smutná. Obejmu ho kolem pasu.

Bezděčně ho obejmu kolem ramen. Vnímám hlavně děj přede mnou. Malý Simba tam stojí a hledá tátu, který byl však ušlapán. To tolik připomíná moje dětství.

Oba jsme zažraní do filmu. On protože je to první film, co snad kdy vidí. Já protože pohádky od Disney miluju. Klidně si o mě říkejte, že jsem nevyspělý, ale podle mě jsou to mistrovská díla.

Zbytek filmu dokoukáme v tichosti. Byl to úžasný zážitek. Mám nutkání mu něco říct, i když normálně moc neukzuji, co si myslím.

Mám celou půlku filmu potřebu mu něco říct. Normálně bych to nikomu jinému neřekl, ale jemu to klidně řeknu. Sám by mi to určitě řekl na jeho místě.