Srdce Tygra

5

Marco - tučně
Garfield - normálně

Všiml jsem si, jak se u té fotky zastavil. „Ty ho znáš?" zeptal jsem se, po té, co na tu fotku zíral už docela dlouho. A jeho odpověď mě přinutila uvnitř se usmát jako sluníčko, i když mu moje cynické a racionálnější já rozhodně nedůvěřovalo. Na venek jsem proto jen řekl:" Haha, sice jsou tyhle řečičky krásný, ale mě stačí pravda."

Z nedávných vzpomínek se mi malinko naježil ocásek, ale nijak moc to na mně poznat nebylo. Lidé mi už prováděli horší věci, ale na této situaci mě zklamávalo to, jak jsem se zachoval. Opravdu mě přinutil, abych mu olízl botu. Už jen z té vzpomínky jsem se otřásl. Ale ze znechucení mě vytáhl až hlas mého spolubydlícího.
„Ále vůbec, jen koukám na to, jak si byl roztomilý." vymluvil jsem se. Ale hned, jak jsem to řekl, opravdu jsem zkontroloval, jak vypadal. Opravdu byl roztomilý. Měl tehdy obrovské modré oči a při úsměvu ďolíčky. Ty oči měl po matce a co si budem, ta nebyla k zahození. To, že tady budu věšet bulíky na nos tomuhle trumberovi neznamená, že se při tom nebudu moci nijak blíže seznámit s touhle kočičkou.

Musím si získat jeho důvěru, takže jsem sarkasticky poznamenal, "Ano, měl jsem to štěstí ho poznat."

Podíval jsem se na něj, teď mi rozhodně pravdu říká.
„Neboj, až ho poznáš víc, zjistíš, že není tak hrozný, jak se zdá. " Ale on se tvářil, že poznat ho, je ta poslední věc na světě, co by chtěl.

Myslím si, že bude lepší, když ho budu manipulovat přes jeho synka. Přeci jen, naše první setkání nebylo zrovna z katalogu.
„Nemohl bych se něčeho napít?" zeptal jsem se, poté, co jsem si uvědomil, jak moc mám sucho v puse.
Za dva poslední dny jsem vypil jen jednu misku vody a ta byla pěkně špinavá.

Začal jsem ho navigovat, protože jediné, po čem jsem toužil, bylo se nemuset již nikdy zvednout z gauče.
„Dáš si mléko?", zeptal jsem se, protože je to z části kocour. Nevím, co rádi pijí hybridi, ale já mám mlíko rád, takže si ho dám tak jako tak.
Ale on mi věnoval jen nechápavý výraz. Že by nevěděl, co je mlíko?

Když mi ukázal, kde co je, nalil jsem nám do skleniček tu bílou tekutinu. Bál jsem se, co to bude, ale uklidňovalo mě to, že to chtěl pít taky, když jsem mu to nesl, pro jistotu jsem si čichl.
„ Máš jediný štěstí, Marco, že to voní tak hezky, protože jinak bych to ani neochutnal."

„Kdybych neměl štěstí, moc by mě to mrzelo. To, že bys upil moje pití, byl totiž odmalička můj sen." řekl jsem s nádechem ironie a napil jsem se.
Zamračil se na mě a smočil v tom špičku svého jazyka. Došlo mi, že vlastně celou tu dobu čekal než se napiju, aby zjistil, jestli to není otrávené. Zasmál jsem se a on ke mně zvedl pohled.

„Přestaň, taky jsi opatrný, když něco zkoušíš poprvé." řekl jsem, ale zároveň jsem nechtěl působit jako srab. Odhodlal jsem se a upil jeden menší lok.

Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale hned poté, co se toho napil, jakoby se mu zvětšily zorničky. Olízl si rty a pak to do sebe celé vylil.
Neuvěřitelně mě bavilo ho pozorovat, i přesto, že nevím, co na mě hraje, a co je opravdu on.

„Mňááám." řekl jsem a bez ptaní jsem si doběhl pro další. Hned jsem do sebe kopl další dvě skleničky a pak jsem zas doběhl k němu. Přisedl jsem si k němu, a protože měl gauč tvar obřího písmene L, byli jsme vedle sebe hlavami, ale zároveň jsme oba byli rozvalení. Všiml jsem si totiž, že on ze svého mléka upil tak maximálně 4 loky. Že by mu to nechutnalo??
„Nemohl bych se od tebe ještě trochu napít?" poprosil jsem ho a hluboce jsem se zadíval do jeho očí. Omylem jsem totiž vypil nejspíš všechno jeho mlíko a už nemám, co pít. Ale to mu radši neřeknu, rozhodně by se se mnou nepodělil o poslední, co mu zbývá.