Srdce Tygra

2

Marco - tučně
Garfield - normálně

Šprt, ošklivec, chudák, slaboch, buzna. Při mém slavnostním narozeninovém obědě jsem si vybavoval oslovení, jež mi tento měsíc věnovali moji drazí spolužáci. I otec si všiml, že jídlo jen rozhrabuji, ale nemám se k tomu ho sníst.
„Co se děje?" zeptal se. „Nevim." odpověděl jsem tiše.

Po chvíly mlčení, se táta rozhodl promluvit. Poznal, že se necítím dobře.„Chtěl jsem ti sice dát dárek až po obědě, ale ty potřebuješ zlepšit náladu hned. " To mě přinutilo zvednout hlavu od talíře, to si myslí, že mi od něj nějaký skákací hrad zlepší náladu. Protože můj otec, i přes všechny jeho peníze, je hrozný v kupování dárků. Ale i tak jsem se vždy snažil hrát nadšeného.

Zvedl jsem na něj hlavu a usmál se, „ To by bylo skvělý, díky tati".

Je snadné domyslet si, co bylo dál. Tomu chlapovi došlo, že je možné mě pokořit a tak si mě koupil.
A se slovy „Nechci si tímhle špinit auto, dovezte mi ho na místo určení." jim podal papírek se souřadnicemi a odjel.
A proto nyní jedu v kufru auta útulku uzavřen malé klícce. Když najednou prudce zastavíme pocitím silný naráz do hlavy o jednu ze stěn klece.

Bydlím na stejném pozemku jako táta, ale mám tam svůj vlastní dům. Je to jen malý domeček a v porovnání s vilou, kde bydlí otec s macechou působí komicky.
Snažím se tak žít na vlastní pěst, ale moc to nefunguje, když vezmu v potaz, že mi tam otec najal i 3 sluhy a vše je v bytě ovládáno elektricky.
Nejsem naivka, vím, že kdybych žil opravdu sám za sebe, můj život by takto nevypadal. Beru to spíš tak, že jen přenechávam trochu soukromí otci s jeho přítelkyní.
„Tak běž dovnitř." řekl a usmál se. Což bylo od něj veliké gesto. Většinou se nesmál. Ale myslím, že tento dárek je i omluva za včerejšek. Když vám syn prozradí něco tak velkého jako je jeho orientace, není nejlepší odpověď odchod. Myslel jsem, že mě vydědí.

Musel jsem omdlít, protože jsem se vzbudil již přivázaný k nějaké posteli s roubíkem v puse. Uvědomil jsem si, že pracovníci útulku již odešli. Já jsem ležel v místnosti, kde po stěnách, bylo polepených spoustu log a fotek nějakých skupin lidí. Spousta z nich držela v ruce kytary a jiné hudební nástroje. Je to tu divné. Jen doufám, že tahle místnost nepatří všem, co tam na nich jsou. Zažil jsem si hodně, ale tohle k tomu připsat rozhodně nechci.
Ale i když jsem věděl, že to co mě čeká, zrovna procházka růžovou zahradou nebude, nebrečel jsem. Jak by mi to pomohlo. Jak jinak dokázat, že nebudu něčí mazlík?

Otevřel jsem dveře do mého pokoje a na posteli ležel On. Znáte ten pocit, když se na někoho podíváte a začne se vám točit hlava a srdce se snaží vybubnovat z hrudi ven? A vy pak víte, že je to On. Potenciální pan Pravý. Protože takhle přesně jsem se cítil, když jsem mohl pohlédnout do jeho azurových očí. Zrzavé vlasy mu padaly do obličeje a vrhaly do něj kouzelný stín, ale i tak se mi zdálo, že jeho oči září.

To co vstoupilo do dveří mě překvapilo. Ten kluk nebyl moc starý, vlastně mu mohlo být podobně jako mně, ale i tak vypadal jako ubožák. Měl příliš dlouhé černé vlasy a pozoroval mě přes sklíčka jeho trochu zašpiněných brýlí.
Protáhl jsem se, byl takový nanicovatý. Jednou až se mě rozhodne odvázat a pustit, tak mu uteču. Toho bych přepral snadno. A pak budu jako máma. Volný.

Sednul jsem si k němu na postel, byl jsem k němu blízko. Tak blízko, že jsem cítil teplo, jež vydávalo jeho odhalené tělo. Neměl na sobě nic jiného než boxerky, ale přišlo mi neslušné ho pozorovat, takže jsem jeho tělu nevěnoval pozornost. Kdyby ano, jistě bych se začal červenat. Nechtěl jsem se ho ani dotýkat, vždyť jsme se vlastně vůbec neznali a já nevím, co má rád a co ne.
„Ah...Ahoj já jsem Marco Sanders. A rád tě poznávám. " Dostal jsem ze sebe a mile jsem se usmál.

Sedl si na postel a matrace se pod ním neznatelně prohla. Mile se na mne usmíval, když se mi představoval. Celkově se snažil hrát si na něco nevinného. Nikdo nevinný by si mě ale nekoupil. Na jeho herecký výkon mu neskočím.

Něco se pokusil zahuhlat jako odpověď, ale roubík mu nedovolil nic říct. Tím se mu však dostal hlouběji do pusy a já si všiml, že se dusí. V jeho očích se mu objevili slzy a roubík propustil i pár dávijících se zvuků. Bylo mi ho líto, ale musel jsem jednat racionálně a hlavně rychle. Podepřel jsem mu hlavu a odepl ten mučící nástroj, který mi ho málem zabil.
„Jsi v pohodě?" ptal jsem se starostlivě. Když jsem se podíval do jeho očí, koukal na mě překvapeně.

Věnoval jsem mu nadmíru překvapený pohled. „Tys mě zachránil?" překvapené pohledy se vystřídaly a teď mě překvapeně pozoroval on. „Moc lidí by to neudělalo, děkuju ti." řekl jsem a usmál jsem se. Po zaslechnutí jeho odpovědi jsem se usmál znova. Ale tento úsměv nebyl jako ten před tím, byl smutný a zlomený, protože jsem si vzpomněl na svou minulost. „Kéž by. "

Ale to už se mi konečně podařilo vyprostit ocásek, který ležel do teď pode mnou. A začal jsem ho s ním hladit. „A co si přeješ za mou záchranu?" laškovně jsem mrkl.

Nechápal jsem to, že by se v životě nesetkal s nikým, kdo by mu pomohl? Ale jeho překvapený a zároveň vděčný pohled mluvil za vše. Poté, co mi poděkoval jsem odpověděl. „To by přece udělal každý." Ale jeho odpověd mě zase trochu udělala smutným. Pak mezi námi zavládlo ticho. Nevěděl jsem, co říct, ale v hlavě jsem si stále přehrával poslední chvíle. V tom jsem však na ruce ucítil něco hebkého. Hladil mě jeho ocáskem a jeho medový hlas mě uklidňoval. Když jsem si však uvědomil význam jeho slov, začal jsem se červenat. Jeho ocas se mi ovinul kolem hlavy a pomalu jím tlačil mou hlavu k jeho obličeji. Není překvapení, že poté co se naše rty spojily, mnou projela elektrická vlna. Osoba pode mnou netušila, že se líbám poprvé a já, díky jeho zkušenosti, docela odvodil, co mám dělat.

Odpojil jsem naše rty, aby mohl popadnout dech a já mu začal tiše vrnět do ucha, „Odvaž mě, ať se tě mohu dotknout." Jemně jsem mu ucho olízl. Abych řekl pravdu, můj dech byl zrychlený, jako by se nyní jednalo o mé poprvé a já ani netušil proč.

„Promiň, já si ani neuvědomil, že přivázaný jsi." odpověděl jsem pohotově pravdu. Když vám někdo tak nádherný vezme první pusu, vykouří se vám vše z hlavy. Ihned jsem ho začal odvazovat, a když jsem byl hotov, podíval se mi zpříma do očí a věnoval mi pusu na tvář. Otočil naše pozice a já byl dole a on mi držel moje ruce nad hlavou.
Lhal bych, kdybych řekl, že to se mnou nic nedělalo.

Ještě chvíli by si hrál na tohle neviňátko, a já bych mu to i začal věřit, ale pro jeho smůlu nejsem naivní. A i když hraje velmi dobře, nikdo nepřekoná mistra, jako jsem já.

Ihned jsem mu jeho ruce přivázal provazem, jako byli předtím ty moje.
„Ale ale ale tady někdo ve škole nedával pozor. Pes by ti možná do náruče skočil, ale každý ví, že kočky jsou tak trochu mrchy." „Taky myslím, že by sis měl zopakovat etiketu. Není zrovna slušné, na setkání s někým novým ho první začít líbat, než odvázat."